Řekněme si hned, že v oné první části, tedy v analýze celkového stavu společnosti z pera tajemných autorů, není rozhodně nic kriminálního. Všechny prvky jejich diagnózy najdeme roztroušeny i ve studiích francouzských sociologů. Jenom to všechno podali čtivější formou. Pojednávají o společnosti, ve které zůstává základní podmínkou lidské důstojnosti příjem z placené práce, přitom je však placené práce rostoucí nedostatek. To vše v okamžiku, kdy na ní závisí úplně všechno a všichni. Mladí lidé se na ni připravují stále delším studiem, nejen muži, ale i ženy v produktivním věku se bez ní neobejdou, senioři žijí z důchodů, které si prací předplatili. O tom, že práce je ústřední hodnotou v době, kdy se mnozí pracující stávají nadbytečnými, referuje nejen francouzská sociologie již zhruba třicet let.

Autoři popisují trojrychlostní město, ve kterém se v drahém a luxusním centru zabydleli boháči, zatímco na rozpadajících se předměstích přežívají lidé bez práce a bez perspektivy. Do středních vrstev pak patří ti, kteří by sice nezaplatili drahé bydlení v centru, podařilo se jim však uniknout z panelových předměstí, takže mohou stále rychleji a stále bezvýchodněji kličkovat mezi boháči a chudými. Také tento vývoj popisuje sociologie města již delší dobu.

Autoři hovoří také o narůstající bezmocnosti politiky uzavřené do hranic národního státu. Až příliš povědomě znějí jejich slova: „Oblast politické reprezentace se uzavírá. Zleva doprava tatáž nicota, buď v silácké, nebo svatouškovské póze, tytéž laciné figurky, které obměňují své projevy podle nejnovějších objevů marketingových oddělení. Ti, kteří ještě volí, vzbuzují dojem, že jejich jediným záměrem je svým čistě protestním hlasem vyhodit volební urny do povětří.“

Pozornost policie vzbudila kniha tím, že se v ní uvažuje o násilí jako o možném řešení jinak bezvýchodné situace. Autoři vidí naději ve výbuších hněvu, které prozatím vyvrcholily v roce 2005 na předměstích velkých francouzských měst, necelé dva roky před publikováním knihy. V tomto bodě jsou ovšem jejich naděje zcela liché. Jak již v roce 1987 ukázal v důkladné studii François Dubet, mladí lidé zapalující auta a svádějící krvavé bitvy s policií nejsou žádní revolucionáři. Mají typicky středostavovské hodnoty. Rádi by měli vlastní domek, dobře placenou práci a nablýskané auto. Protože vědí, že na nic z toho v životě nedosáhnou, chtějí alespoň demonstrovat, že dokážou být stejně necitelní jako systém, který je odsoudil k přežívání kdesi na okraji.

Z nepokojů na pařížském předměstí v roce 2005…

Z nepokojů na pařížském předměstí v roce 2005…

FOTO: ČTK

Životní filosofie revoltujících mladíků z předměstí, do nichž autoři vkládají své naděje, má až překvapivě mnoho styčných bodů s hodnotami neoliberálních politiků. Jsou přesvědčeni, že každý má sledovat jen svůj osobní zájem a že hlavním cílem je získat hodně peněz a udělat to pokud možno chytře, šikovně a bez zbytečné námahy. Souhlasí s tím, že boj každého jen za sebe má nutně své vítěze a poražené. Zuřiví jsou proto, že mezi poražené patří právě oni. Jejich výbuchy hněvu nemají žádný jasný cíl, jsou namířeny proti všemu a všem. Nejednou útočí proti sobě navzájem, ničí zařízení, která by jim měla sloužit, a prohlubují devastaci čtvrti, ve které jsou odsouzeni žít. Uznávají kult síly a věří, že skutečně svobodný je pouze ten, kdo je silnější než druzí.

Odmyslíme-li si tuto slepou uličku, nabízejí anonymní autoři ještě jedno řešení. Zakládat neformální pospolitosti, jejichž členové dosadí na místo práce jinou ústřední hodnotu. Taková pospolitost vzniká, „když se lidé vzájemně najdou, rozumějí si a rozhodnou se pokračovat ve společné cestě. Je radostí ze setkání“. Osvobozuje lidi ze svěrací kazajky individualismu a umožňuje jim využívat čas k pěstování čisté konviviality, k hledání nových vztahů nejen k lidem, ale také k místům a k přírodě.

Zmíněný návrh na řešení má řadu praktických problémů a bylo by příliš laciné je probírat. Zajímavější je poodkrýt roušku tajemnosti, za kterou se autoři skrývají. Jejich návrh na řešení trvale neudržitelné situace se až překvapivě podobá tomu, co francouzský sociolog Michel Maffesoli popsal již v roce 1988 jako svět městských kmenů.

Pod tímto označením analyzoval, co se odehrává v davech fanoušků hvězd pop-music, anebo fanoušků fotbalových klubů, návštěvníků koncertů či účastníků technopárty. Je zde tentýž svět sdílených pocitů a kolektivně prožívaných emocí, tatáž snaha vystoupit z příliš těsného individualismu a rozplynout se v davu těch, kteří mají podobné pocity, nezměrná touha uctívat cokoliv, co dokáže jednotlivce propojit s druhými. Nalézáme zde tutéž snahu vytvořit místa vřelé a autentické sociability v příliš studeném prostoru velkoměst.

Neznámí autoři knihy, kterou lze s trochou nadsázky považovat za jakýsi manifest městských kmenů, odmítají všechny formy systematického úsilí o nápravu poměrů, protože to by předpokládalo organizaci. Jakákoliv pevnější a trvalejší struktura je pro ně čirým zlem. „Všechny organizace, které předstírají, že se staví na odpor proti současnému řádu, mají samy loutkovou formu, mravy a jazyk miniaturních států.“ Až přespříliš organizovaní se jim zdají nejen ekologové, ale dokonce i anarchisté.

Samozřejmě, že mají ve své kritice politických stran, odborů i nejrůznějších spolků, iniciativ a hnutí v mnohém pravdu. To však nic neubírá z iluzornosti navrhovaného řešení. Z vroucího vývaru kypícího afekty a nabitého až k prasknutí sdílenými emocemi může snadno sedimentovat něco, proti čemu i chladné, cizí a odcizující velkoměsto působí docela utěšivě.

Dodejme, že žádná partyzánská válka městských kmenů systém nerozloží. Spíše jen o něco oddálí jeho samovolný rozklad. Bude totiž mobilizovat síly pořádku a na jejich stranu postaví veřejné mínění těch, kteří zatím ještě práci mají a prozatím se jim ještě daří kličkovat ve slepých uličkách, které pro nás pro všechny s tak velkou slávou konstruují vzorně sebevědomí a ukázkově sebestřední neoliberální architekti.