Miloš Urban
Praga piccola
Argo

obálka Miloš Urban: Praga piccola

FOTO: Archív nakladatelství Argo

Nejsympatičtější román Miloše Urbana za dlouhou dobu, příjemné vybočení z čím dál překombinovanějších mystických detektivek (které – soudě podle loňského počinu Boletus arcanus – už nebavily ani samotného autora). Praga piccola, utkaná ze zápisků továrnického synka Bertolda Neumana, začíná před první světovou válkou a provází čtenáře výbušným dvacátým stoletím. Je to román pro milovníky staré Prahy, času, kdy se ve Vltavě ještě dalo koupat a vojáci cvičili s koňmi. Mystika je v tom románu taky, ale přirozená a čistá jako tento popis jízdy na bicyklu: „Fantastické byly však beraní rohy třímané velocipedistou – s pohanskou brutalitou ohýbaly jezdce do posedu divé ženy uhánějící na divém kozlu na sabat čarodějnic.“

J. G. Ballard
Království tvé
Přeložil Ladislav Nagy.
Plus

obálka J. G. Ballard: Království tvé

FOTO: Archív nakladatelství Plus

Poslední kniha autora, který svými romány (nejznámější je Bouračka) ovlivnil nejen vývoj literatury ve druhé polovině 20. století, ale i vývoj populární hudby, například skupinu Joy Division. Román z roku 2006 je předpovědí, jak může dopadnout to, co už nějakou dobu západní společnost (ano, i česká) zažívá. Obchodní centra se stávají chrámy nové víry – konzumu. Musíme nakupovat, jinak selháváme jako občané. Z fanoušků, navštěvujících sportovní stadióny v okolí, začnou vznikat agresivní skupiny, které si vybíjejí svou frustraci na všech, kdo se liší rasově či jazykově. Nebo se jen liší. Nuda roztáčí šílenství chaosu. Do této situace v Brooklandu, satelitu Londýna, přichází Richard Pearson, jehož otce někdo zastřelil právě v obchodním centru… Tohle je nový druh totalitarismu, který funguje na úrovni pokladny a pokladního pultu.

Zuzana Brabcová
Stropy
Druhé město

obálka Zuzana Brabcová: Stropy

FOTO: Archív nakladatelství Druhé město

Psychiatrická léčebna a pobyt v ní, tedy život v uzavřeném systému. Toto téma může být v literatuře zpracováno jednak z existenciálního pohledu, tedy blázinec jako mnohem svobodnější místo než okolní svět, než vše tam venku, jednak míň populárně, ale o to realističtěji. Ema Černá, hrdinka čtvrtého románu Zuzany Brabcové (1959), se dostává na detoxikační oddělení a její pobyt se odehrává v jakémsi neustálém střetu reality a snového světa. Denní program a vztahy s pacientkami a personálem střídají souběžné útržky ze skutečně prožitého či téměř surrealistické vidiny. Strop je zde symbolem nejen uzavřenosti, krajní meze, ale i přirozeným průchodem (při ležení na lůžku) do fantaskního světa. Jedinou svobodou je možnost uzamknout se na toaletě. Temné, smutné, bolestné…