Fetišismus označujícího. Jak postmoderní myslitelé, tak neoliberální ideologové považují to, co označuje, za důležitější než to, co je označováno. Pro neoliberální myšlení jsou peníze důležitější než zboží, v myšlení postmodernismu zase obrazy, image, simulace a spektákl představují ne-li jedinou, tedy rozhodující formu reality. Důsledný postmodernismus se nevztahuje k jakési realitě, ale výhradně k obrazům reality, přičemž pořizuje obraz těchto obrazů.

Tato dominace označujícího nad označovaným je ještě umocněna přesvědčením, že kopie je reálnější než originál. S čistě ekonomickým faktem, že reprodukce čehokoliv je relativně snadná a laciná, je úzce spjato postmoderní přesvědčení, že imitace se stává nejskutečnější formou reality, a má-li být něco reálné, musí to mít vlastnosti imitace.

V případě neoliberalismu je fetišismus označujícího výrazem naprostého osamostatnění světa peněz od světa pouhé produkce zboží a služeb. V pohledu postmoderny tomu odpovídá upřednostnění diskursů pojednávajících o světě před světem pouhých ekonomických a politických institucí. Díky tomu se postmodernismus osvobozuje od všech myšlenkových nástrojů, které by mu umožnily zkoumat například fungování ekonomické a politické moci.

Deregulace. Jak postmoderní myslitelé, tak ideologové neoliberalismu se rozhodně stavějí za dalekosáhlou deregulaci norem a pravidel. Zpochybňování a rušení existujících norem považují ti i oni za nejlepší obranu proti omezování individuální svobody. Deregulace pro ně znamená, že namísto univerzálně platných norem mají nastoupit jednorázově vyjednávaná pravidla. Přitom se bez jakéhokoliv důkazu předpokládá, že obě strany, které se na vymezení takových jednorázových pravidel domlouvají, jsou na sobě zcela nezávislé a mocensky naprosto rovnocenné. Jak si povšiml například britský sociální geograf David Harvey, výsledky bývají přímo protikladné deklarovaným záměrům. Deregulace často vedla ke zvýšené monopolizaci, třeba v oblasti letectví, v energetice či ve finančních službách. Zygmunt Bauman to ve svých úvahách o tekuté modernitě řekl ještě otevřeněji: „Deregulace je vynálezem mocných, kteří nechtějí být kontrolováni.“

Odpor ke státu. Když neoliberalismus a postmoderna kritizují utlačivost systémů, mají na mysli v prvé řadě státní moc. Neoliberalismu umožňuje kritika údajně příliš strnulé státní moci požadovat privatizaci stále dalších částí veřejného sektoru. Postmodernismus je mu přitom nápomocen všude tam, kde kritika osvícenské vize pokroku degeneruje do opovrhování veřejnou sférou.

Ve státní moci spatřuje postmodernismus hlavní překážku autonomie jednotlivců, celých skupin a regionů. Kritika státu se v obou případech přenáší na kritiku sociálního státu. V obou případech je oslabování sociálního zajištění vykládáno jako neobyčejný nárůst osobní svobody: „V postmoderní perspektivě jednotlivci už nestrpí, aby se stát staral o všechny drobné problémy jejich života,“ konstatuje francouzský analytik postmoderny Yves Boisvert a jazykem neoliberalismu dodává: „Postmoderní stát má málo společného se sociálním státem. Je vystavěn na jeho ruinách. Distribuuje služby pouze jako funkci reálných potřeb jednotlivců. Omezuje se na dočasné zásahy, málo nákladné a takové, které řeší dnešní problémy, aniž by zatěžovaly dluhem budoucnost.“

Flexibilita. Podobně jako má být jedinec konečně osvobozen od dohlížitelského státu, má získat volnost také vůči utlačivému pracovnímu poměru. To, co postmoderna oslavuje v podobě osvobozující těkavosti, přechodnosti, přelétavosti a nezávaznosti, vyzvedává neoliberalismus jako nezbytnou podmínku růstu ekonomiky a konkurenceschopnosti. Postmoderní flexibilitě vkusu, mód a životních stylů, která je údajně záležitostí čistě kulturní orientace, odpovídají v ekonomické rovině flexibilní techniky výroby, flexibilní trh práce a flexibilní konzumní poptávka. Neoliberálnímu důrazu na dočasnost pracovních kontraktů odpovídá zase postmodernistické upřednostňování přítomnosti nad trvalostí.

Zbožnění trhu a komodifikace všeho. Neoliberálnímu obratu ke straně poptávky, kdy spotřebitel je suverénním pánem, odpovídá v postmodernismu představa společnosti jako velké samoobsluhy.

Postmoderní hrdina není naprosto ničím omezován nejen při výběru běžného zboží, ale ani při výběru svých hodnot a preferencí, životního stylu a životního partnera, svého momentálního přesvědčení a víry. To vše střídá naprosto nezávazně a ve stále kratších intervalech. Každý má v postmoderním světě naprostou svobodu vybrat si z mnoha nabízených pravd právě tu, která mu z jakéhokoliv důvodu osobně konvenuje nejvíce. Každý je zároveň „podnikatelem se svým vlastním životem“, má povinnost svůj vlastní život zužitkovat tak úplně, jako podnikatel zužitkovává svůj kapitál. Každý se má stát jakýmsi individuálním centrem excelence, tedy má povinnost ustavičně překonávat sám sebe. Všichni jednotlivci se mají v zásadě řídit stejnou logikou, jaká firmám umožňuje vyvádět individuální energii svých zaměstnanců za účelem dosažení stanovených firemních cílů.

Autonomie jako zodpovědnost sama za sebe. Požadavek autonomie má řadu myšlenkových zdrojů a prošel velkým vývojem. Postmoderna převzala od nových sociálních hnutí heslo autonomie jako důrazu na rovnost všeho, co je odlišné od konformity majoritní společnosti. Z autonomie jako práva každého na odlišnost se v důsledku neoliberálního tažení proti sociálnímu státu stala povinnost každého čelit sociálním rizikům sám, být autonomní vůči institucionalizované péči, a tím přispívat k úspoře nákladů. Vystihl to zase Zygmunt Bauman, tentokrát v práci o utopickém hledačství komunit: „Není náhodné, že v době narůstajících sociálních rozdílů se místo o sociální spravedlnosti, která předpokládá jistou míru redistribuce, mluví o respektu ke kulturním odlišnostem. Umožňuje to nepustit do oblasti politiky strachy a úzkosti vyvolávané tekutou modernitou. Nárok na uznání se tak emancipoval od problému redistribuce.“

Původně byla autonomie vyzvedávána jako opak dřívější heteronomie, kdy všechny sféry života byly podřízeny „legislativě“ přicházející zvnějšku, ať již od přírody, rozumu nebo boha. V současnosti dochází k paradoxnímu obratu – požadavek individuální autonomie je vznášen v situaci, kdy všechny oblasti života společnosti jsou podřizovány nové heteronomii přicházející ze sféry peněz, deregulovaných finančních toků. Heslo autonomie, které by z pohledu nových sociálních hnutí a poté i postmoderny mělo odpovídat zájmům kulturně vyloučených, slouží neoliberálům ke zvýšení asymetrie mezi kapitálem a prací, a tím pádem i ke vzrůstu soukromých zisků a k prohloubení prekarizace práce a v jejím důsledku k šíření sociálního vyloučení.

Z výstavy Václava Magida Souřadnice, k vidění v Moravské galerii v Brně (v Atriu Pražákova paláce) do 3. března 2013…

Z výstavy Václava Magida Souřadnice, k vidění v Moravské galerii v Brně (v Atriu Pražákova paláce) do 3. března 2013…

FOTO: Archív MG

I když si to postmoderna nepřipouští, není jakýmsi autonomním kulturním pohybem, který by byl nezávislý na vývoji ekonomiky a sociálna. Je důsledkem zcela konkrétní podoby ekonomiky a společnosti a sama tuto podobu fixuje a konzervuje. Ve jménu radikální vzpoury vůči jakékoliv systémovosti poslušně přispívá k reprodukci systému, který nejlépe vyhovuje neoliberálním představám o pohlcení veřejného soukromým a společnosti trhem.

Základem tohoto systému je odtržení světa financí s jeho finančními spekulacemi a fiktivními kapitálovými produkty od reálné produkce zboží a služeb. Kasinová ekonomika se svými spekulačními bublinami šíří přesvědčení, že dobře vymyšlená finanční operace je hlavním zdrojem ekonomických hodnot, zatímco reálná produkce je jen slabým odleskem a stínem této říše finančních idejí. Označující, tedy peníze, jsou vším, zatímco označované, tedy práce a vztahy, které se v jejím rámci utvářejí, přestává existovat jako předmět seriózních úvah neoliberálních ideologů i postmoderních myslitelů.

Chaotičnost světa financí, náhodnost jeho výkyvů a naprostá nevyzpytatelnost jeho pohybů slouží postmodernismu jako univerzální výkladový model. „Struktura globálního finančního systému je nyní natolik komplikovaná, že to překonává schopnost většiny lidí mu porozumět. Hranice mezi různými funkcemi, jako je bankovnictví, poradenství, finanční služby, spotřebitelské úvěry aj. se staly vysoce porézními. Vynořily se nové trhy komodit, zásob, devizové trhy a obchodování s dluhy, které matoucím způsobem diskontují budoucnost do přítomnosti,“ konstatuje David Harvey.

Potřeby reprodukce finančního kapitálu vyvíjejí zpětně tlak na fungování produkce zboží a služeb a potřeby této produkce zase určují žádoucí vzorce jednání každého jednotlivce. Ústředním motivem je snaha proměnit naprosto vše ve zboží a nabízet tohoto zboží stále více při stále rychlejším obratu a stále vyšším zisku. Nemá smysl zkracovat čas výroby, pokud by nebyl zkrácen také čas spotřeby. Odtud oslava efemérnosti, prchavosti, těkavosti, pomíjivosti, dynamičnosti…

Nejlépe odpovídá těmto žádoucím vlastnostem postmoderního způsobu uvažování charakter obrazových médií. Představy produkované médii se s celou svou aranžovaností a způsoby prezentace stávají vzorem pro provozování politické podívané, politického spektáklu. Politici lépe než jiní pochopili, že v postmoderním světě už nejde o význam toho, co se říká a co se dělá, ale o dopad na publikum. Reál né je to, o čem referují svým typicky chaotickým způsobem média. To, o čem média mlčí, neexistuje.

Politický spektákl, především ten národovecký, je rozehráván mimo jiné proto, aby publiku uniklo, že národní státy jsou sice dramaticky oslabeny vůči nadnárodnímu finančnímu kapitálu, o to více prostoru se však snaží získat pro zásahy vedoucí k disciplinizaci práce.

Jak vypadá společnost, která je přívěškem této ekonomiky a publikem pro takovou politiku? Spíše než rovnost v různosti, o kterou usilovala nová sociální hnutí, je pro ni charakteristická naprostá nesouměřitelnost světů, které spolu navzájem už ani nekomunikují.

Koncept jazykových her převzatý z lingvistické filosofie pomáhá dokonale zatemňovat povahu společnosti. Nepřevoditelnost významů z jedné hry do druhé znamená v sociálním kontextu naprostou nesouměřitelnost životních podmínek různých částí společnosti. Existence vlastních praktik a pravidel, uznávaných vždy jen v jednom typu hry a nepřenositelných do her jiných, v sociálním kontextu znamená neexistenci stejných práv pro všechny.

Postmoderní perspektiva vytlačuje jakoukoliv zmínku o vertikálních nerovnostech reprodukovaných v rámci ekonomické a mocenské hierarchie a nahrazuje ji důrazem na horizontální nesouměřitelnost kulturních odlišností. V důsledku toho uniká pozornosti výrazné prohlubování nerovností v rovině příjmové, ekonomické a mocenské, jehož jsme v nejvyspělejších zemích svědky právě od počátku osmdesátých let, tedy shodou okolností právě od doby masivního nástupu postmoderního přemítání.

To, co postmoderní myšlení líčí jako smírnou koexistenci pestré mozaiky kulturních orientací a preferencí ohledně životního stylu, má v prostoru měst zcela jinou podobu. Jak konstatuje Éric Maurin, každá skupina se snaží utéci od té, která společensky leží bezprostředně pod ní. Dělníci, kteří ještě mají práci, utíkají od nezaměstnaných imigrantů, zaměstnanci s vysokými příjmy od středních vrstev a ti, kdo díky vyššímu vzdělání zaujímají střední patra v organizační hierarchii, utíkají od řadových zaměstnanců.

„Není to tak, že by město bylo rozděleno na minoritu sociálně vyloučených a na ty normální. Segregují se všichni: dál od těch pod sebou, blíže k těm nad sebou. Všichni chtějí být mezi svými a vyhnout se těm pod sebou. Jde o tichou válku o teritorium. Jít k těm s lepším statusem a lepšími vyhlídkami do budoucna,“ konstatuje Maurin.

David Harvey svému francouzskému kolegovi přitaká: „Mnoho postmoderních románů klade vedle sebe různé světy, které jsou navzájem ve vztahu nekomunikativní „jinakosti“. K tomu dochází v době rostoucí ghettoizace, znerovnoprávňování a izolace chudoby a minoritních populací ve vnitřních částech britských a amerických měst. Není obtížné číst postmoderní román jako metaforu fragmentace sociální krajiny, subkultur a lokálních způsobů komunikace v Londýně, Chicagu, New Yorku či Los Angeles. Většina indikátorů svědčí o silném nárůstu ghettoizace právě od sedmdesátých let 20. století.“

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Postmoderní obraz společnosti, který tak rád zdůrazňuje prvky chaosu, neuspořádanosti, neporovnatelnosti a nepředvídatelnosti, není schopen ani ochoten uchopit hlubší strukturní souvislosti fungování dnešního kapitalismu. Docela mu uniká, že kdesi za a hluboko pod rozháranou, zmatenou a destabilizovanou občanskou společností neúnavně pracuje stroj ekonomiky v rytmu růstu zisků bank a velkých korporací a také stroj politiky, ten zase v rytmu prorůstání ekonomické a mediální moci. „Všechen chaos, fragmentace a nepodmíněnost, které jsou vydávány za charakteristické rysy krize modernity, se ve skutečnosti vztahují pouze na osud opozičních sil občanské společnosti. Nejde o krizi monolitických sil fungujících na úrovni mocenských struktur,“ dodává k tomu americký sociolog Carl Boggs ve své studii o konci politiky.

Postmodernismus se stává komplicem těchto skrytých procesů a je vcelku jedno, zda tak činí vědomě, nebo nevědomky. V každém případě dokonale ignoruje hlubší strukturní tlaky utvářející sociální realitu a znemožňuje třeba i jen pomyslet na transformaci společnosti.

Hnutí šedesátých a sedmdesátých let 20. století přispělo k rozložení starých pořádků, nedokázalo však vytvořit v celospolečenské rovině nic nového. Do takto vzniklého vakua snadno a téměř bez odporu vnikl neoliberalismus. Za fasádou osvobozujících hesel, s nimiž tato hnutí vystupovala proti organizované modernitě, buduje svůj nový řád. Postmodernismus přispěl k neschopnosti uvědomit si neúprosnou logiku tohoto nového řádu a formulovat vůči němu alternativu. Jak konstatují francouzští analytici Gaulejac a Léonetti: „Velká protestní hnutí šedesátých a sedmdesátých let, která ve jménu lidské přirozenosti a rozvoje svobody rozkolísala vertikální hierarchickou moc, posloužila jako cestička pro ekonomické liberály, kteří se vecpali do otvoru, jenž byl takto otevřen v kulturním systému.“

Diskurs postmoderny, který vyzvedává individuum proti jakémukoliv systému, velice dobře souzní s neoliberálním popřením existence společnosti a zpochybňováním veřejného zájmu. Levici dokonale znemožňuje mobilizovat se proti neúprosným nadindividuálním tlakům systému stávajícího.

Údajná vzpoura postmoderny tak neohrožuje nic z toho, proti čemu byla a je slovně namířena. Aniž by jakkoliv brzdila produktivistickou ekonomiku, přitakává konzumerismu všeho druhu a jen rozšiřuje sadu nástrojů politické manipulace. V podstatě není ničím jiným než hrou na vzpouru konzumentů, kterým se nelíbil systém hojnosti, bez něhož ovšem nedokážou a ani nechtějí žít.

Z připravované knihy Jana Kellera Posvícení bezdomovců