Snímky Wese Andersona (1969) jsou zázraků plné, a to, že na skromný studentský Famufest přijel jeden z nejslavnějších režisérů současnosti, navíc v době, kdy mnohým ještě neslezl z tváře úsměv vyvolaný jeho posledním filmem Moonrise Kingdom (uváděna u nás také pod názvem Až vyjde měsíc), byl dalším z řady.

Naplňte sál čtyřmi sty tenisty z dorostu a přiveďte Radka Štěpánka. Shromážděte čtyři stovky osamělých trpaslíků a postavte před ně Sněhurku. Pozvěte Wese Andersona a uspořádejte pro studenty FAMU a jiné příznivce výstřední poetiky jeho Master Class. Atmosféra bude ve všech případech podobná.

„Mí hrdinové vždy pocházeli z mých fantazií, ne z mého života. Třeba Moonrise Kingdom je sice inspirován mým dětstvím, ale hlavně událostmi, které se mi nikdy nestaly,“ řekl americký režisér v závěru moderované diskuse spokojenému publiku, a prozradil tak na sebe tajemství, které v té době už možná ani prozrazovat nemusel: Wes Anderson je takovým novodobým Malým princem s šálou uvázanou na francouzský uzel, který na plátně kreslí jednoho beránka v bedně za druhým.

Třídenní přehlídka studentských filmů měla letos podtitul Noir. Bylo tedy ironií, že do šedočerného kouře Famufestu vstoupil zrovna tenhle bezstarostný skautík. Ironií ale nebylo, že přijel právě na studentský festival. „Když dostanete milióny na natáčení, najmete lidi, všechno najednou dostává byrokratický rozměr. Čím víc peněz a lidí, tím víc se film stává organizovanějším, což ne každé látce sedí. Mé snímky k takovým taky nepatří. Něco ze studentského filmu v nich chci zachovat.“

Až vyjde měsíc

Z filmu Moonrise Kingdom (režie: Wes Anderson, 2012)...

FOTO: Bioscop

Anderson víc než co jiného připomíná postavu ze svých snímků. Působí dojmem, že se na místě ocitl jen tak mimochodem a samozřejmě. Neustále se usmívá. Dívá se přímým lišáckým pohledem, kterým se nad těmi, co na světovou proslulost ještě nedosáhli a nejspíš nikdy nedosáhnou, ani o centimetr nepovyšuje. Vyvolává kolektivní sugesci, že nic není problém. Ani dělání filmů.

„Za ta léta jsem poznal, že ať namíchám ze svých nápadů jakýkoli koktejl, lidé hned poznají, že je to můj film. Proto nemůžu dělat něco jiného, jak se mě někdo občas ptá. Mé filmy odrážejí mou osobnost a nejde mě z nich vyříznout. Aspoň pokud chci zůstat věrný svým nápadům.“

A příchutě tohoto koktejlu ho mimo faktu, že producenti jeho filmů jsou jeho kamarádi, kteří s ním sdílejí uměleckou vizi, chrání před vlivem hollywoodského průmyslu. „Mé filmy jsou totiž samy o sobě tak bizarní, že pokoušet se je nějak producentsky znormalizovat je zkrátka nemožné.“

Dotazy studentů, zda jeho snímky přece jenom nejsou nápady příliš přesycené, odráží s lehkostí čínského šampióna v ping-pongu. „Když mě napadne, jak ozvláštnit scénu, tak se to tam snažím zkrátka dát. Rozšířit ji, rozvinout.“ Škoda že Master Class neprobíhal na Strahově, větu o hýření nápady by potřebovalo vyslechnout víc tuzemských tvůrců, než kolik jich právě bylo na Nové scéně.

Anderson si na půdě Famufestu poradil i s ostatními záludnými otázkami. Třeba s tou, proč neustále zabíjí ve svých filmech psy. (Kdybych věděl, proč to dělám, patrně už bych je zabíjet nemusel.) Jak se vypořádává s tím, že ovlivnil celou jednu generaci budoucích filmařů. (Těžko se mi taková lichotka vůbec akceptuje.) Kde bere inspiraci…

A my poznali, že jeho rodnou planetkou je možná Texas, ale od té do by se pohybuje v hlubokém vesmíru klučičí fantazie, díky níž sděluje velké věci zdánlivě prostým způsobem. Na Famufestu nám dal nahlédnout do svého průvodce po galaxii, do publikace o vysoce ceněné kinematografii, a my našli stránky popsané pastelkou.

 

Wes Anderson (1969) je americký režisér s těžko popsatelným filmovým rukopisem, který kombinuje přímočarý děj s bizarní poetikou. Mezi Andersonova nejlepší díla, vždy skvěle obsazená a vždy snadno odlišitelná od filmů kohokoliv jiného, patří kromě aktuálního Moonrise Kingdom (2012) rovněž Taková zvláštní rodinka (2001) a hlavně Život pod vodou (2004), příběh svérázného podvodního dokumentaristy, jenž je inspirován režisérovým oblíbencem, francouzským výzkumníkem Jacquesem Cousteauem.