Amerika žila poslední měsíce volbou nového prezidenta. Sledoval jste předvolební kampaně?

Nemám televizi s kabelovkou ani počítač, takže jsem spíš četl noviny. Řekl bych vám to asi takto – vítězství Mitta Romneyho by bylo důvodem k vystěhování se do Evropy. On je profesionální lhář, vypadá jako prodejce ojetých aut, kterému nemůžete věřit ani slovo. Kdežto Obama působí upřímně, i když je trochu naivní ve svých představách o tom, čeho všeho může sám dosáhnout. Horu lžící neposunete, už předem je tak odkázán k neúspěchu.

Naděje, které byly do Baracka Obamy před čtyřmi lety vkládány, včetně Nobelovy ceny „za činy budoucí“, zatím naplněny nebyly.

Obama vsadil na hašení, ale neuvědomil si, že zdědil dům, ve kterém se požár už příliš rozšířil. Anakonec byl za něj on sám hnán k odpovědnosti. První část svého prezidentského období se snažil napravit předchozí chyby, a když dostal Nobelovu cenu, bylo to spíše ocenění možností, které před ním stály. Svých cílů však zatím nedosáhl.

Co podle vás Amerika zrovna teď potřebuje?

Potřebuje skutečnou, akční revoluci, nic podobně pasivního, jako jsme viděli na Wall Street. Bojím se, že pokud se Amerika brzy zásadně nezmění, může se za chvíli objevit na seznamu padlých království hned vedle Španělska nebo Británie. To nic nemění na tom, že svou zemi miluju, i s tím nejhorším a nejlepším.

Co je nejlepší a co nejhorší?

Všechno má svou temnou stránku. Výjimečná svoboda občanů souvisí se svobodou vlastnit zbraň, a tím pádem i s násilím. Máme jedny z nejkrásnějších stejně jako neošklivějších měst na světě. V Americe nenajdete typické šedé zóny, je to země extrémů, jste buď bohatý, nebo chudý, něco je buď moc hezké, nebo děsně škaredé.

Když sleduju takzvanou ekonomickou krizi, nevím, co si pod ní mám přesně představit. Znamená pád impéria, které dostatečně neřešilo svou budoucnost? Vezměte si miliardovou Čínu, ta má plán na dalších čtyřicet let, ví, jak bude její obyvatelstvo stárnout, počítá, jak vyjít s ocelí nebo ropou. V USA žijeme a přemýšlíme v intencích současnosti, ne v budoucím čase. Možná v tom je ten problém.

Z komiksu James O’Barr: Vrána (Comics Centrum 2012)...

Z komiksu Jamese O’Barra Vrána (Comics Centrum 2012)...

FOTO: archív Comics Centrum

Pro Západ jsou symptomatické rozevírající se sociální nůžky a pomalu mizející střední třída.

Rozšiřující se propast mezi bohatými a chudými samozřejmě plodí nespokojenost a zášť a je ostudné, že chudí lidé v jedné z nejbohatších zemí na světě nedosáhnou ani na zdravotní péči. Jenže zdravotní a pojišťovací byznys je u nás tak obrovský a mocný, že se svých peněz nevzdá. Ani já nemám zdravotní pojištění – pro kuřáka mého věku je obzvlášť drahé. Raději nechci myslet na to, co bude, až budu starý a nemocný.

To musí být dost frustrující.

Řada umělců na volné noze u nás nemá zdravotní pojištění ani jinou formu benefitů, protože nikdy nevíme, kdy nám přijde další výplatní šek. Depresivní to je hodně. Naplno jsem si to uvědomil na případu svého hrdiny, na jehož věcech jsem vyrostl a kterého jsem obdivoval. Když jsem před lety dělal v jednom klubu show, chodil jsem ven kouřit a tam vždycky loudil cigaretu takový bezďák. Už mě to obtěžovalo a říkám mu, ať vypadne, ale pořadatel se mě zeptal, jestli vím, kdo to je. Asi nějaký vandrák, říkám, a on mi povídá, že je to Will Eisner (newyorský spisovatel a kreslíř, který zemřel v roce 2005 – pozn. red.). Byl to pro mě šok a zároveň jsem se styděl, jak je možné, že takovou personu vidím zlomenou a bez domova. Lidé si myslí, že když jste slavný, jste automaticky bohatý. To už dávno neplatí.

Stále bydlíte v Detroitu, městě, které tak poznamenalo váš život?

Už ne, čtyři roky žiju v texaském Dallasu. Detroit už ani jako město neexistuje, dnes to tam vypadá jako válečná zóna, opuštěné mrakodrapy a mezi nimi jen policajti a drogoví dealeři. Většina obyvatel po vypuknutí finanční krize, kdy se přesunula průmyslová výroba jinam, město opustila. Chátrají tam nádherné budovy: opera se secesními lustry, kterou nechala postavit Fordova rodina, stejně jako historický klenot – továrna na legendární model T. Veškeré živobytí se tam zhroutilo jak domino, i když je pořád udržován mýtus, že se v Detroitu vyrábějí auta.

V Dallasu se mi žije docela dobře. Když se řekne Texas, představíte si kovboje a kaktusy, ale já tam objevil skvělá muzea, v Dallasu mají třeba obrovskou kolekci Moneta. A skutečně poslední věc, kterou bych předpokládal, je, že tam najdu velkou gay komunitu.

S Texasem je spojován i bývalý americký prezident Bush. Předpokládám, že nebyl vaším oblíbencem.

Můj prezident to rozhodně nebyl! Myslím si, že to bylo poprvé v historii, kdy se stal americkým prezidentem tak děsně hloupý člověk, a navíc alkoholik. A už vůbec nepochopím, jak mohl být zvolen podruhé. Říkám si, kdo mohli být jeho voliči. Asi ti z jihu, co mají jen tři zuby.

Do Prahy jste přijel na Komiksfest. Jak vnímáte současnou kulturu kreslených knih?

V Americe jí stále dominují knížky se superhrdiny a jakékoli změně rozhodně nepomáhá filmový průmysl, využívající tyhle dětinské příběhy k tomu, aby vydělával stovky miliónů dolarů. Komiks je v Americe, na rozdíl od Evropy, pořád brán jako blboučká zábava pro teenagery, přitom má mnohem větší potenciál. I proto tak rád jezdím do Evropy. Když jsem přijel na svou výstavu do Itálie, patro nade mnou visely Michelangelovy kresby a já si připadal jako skutečný umělec, ne jako produkt masové kultury.

Máte oblíbené komiksové autory?

Komiksy už moc nečtu. Z nostalgie sbírám konkrétní kreslíře, u kterých se mi líbí, jak umějí vystavět příběh nebo zacházet s perem. Když jsem byl mladší, hltal jsem sci-fia fantasy. Byla jiná doba, jako adoptované dítě v tvrdě pracující rodině jsem tuhle literaturu vnímal jako možnost úniku. Dnes už tento druh útěku od reality nepotřebuju, spíš vyhledávám něco, co mi dá nový pohled na život. Mám sice stále tendenci číst trochu depresivní literaturu, Cormaka McCarthyho nebo Jamese Ellroye, ale jinak jsem kompulzivní čtenář. Čtu historické publikace o druhé světové válce a ujíždím na medicínsko-vědeckých časopisech, protože mám nutkavou potřebu věcem rozumět. Třeba když jsem se naposledy stěhoval, chytly mě hemeroidy a já neznal nikoho, s kým bych se o tom mohl pobavit. Byl jsem zvědavý, jak vznikají, proč se k jejich léčbě používá zrovna olej ze žraločích jater a kde jich berou farmaceutické firmy takové množství. A víte, co jsem zjistil? Že na tu léčbu přišel nějaký čínský rybář. Takže zase Čína…

Otázky na vaši nejznámější knihu, kultovní komiks Vrána, už vás musí obtěžovat. Přesto: jak dnes na toto emocionálně vypjaté období vzpomínáte?

Mluvíme o době, kdy jsem přišel o vše, na čem mi záleželo. Když mi opilý řidič zabil snoubenku, byl jsem na celý svět rozzuřený a naštvaný, stalo se ze mě monstrum, chtěl jsem všechno zničit, včetně sebe, nechtěl jsem umřít, ale přestal jsem se starat o to, jestli budu žít. Dostával jsem se záměrně do nebezpečných situací, jednou mi na ulici v Detroitu někdo přiložil pistoli k hlavě a začal mi vyprávět, co se stane, když se pohnu. Já mu skočil do řeči s tím, ať mě buď zastřelí, nebo drží hubu. Časem jsem zjistil, že takhle nemůžu pokračovat, a rozhodl se vztek dát na papír.

Z komiksu James O’Barr: Vrána (Comics Centrum 2012)...

Z komiksu Jamese O’Barra Vrána (Comics Centrum 2012)...

FOTO: archív Comics Centrum

Takže Vrána byla něco jako arteterapie?

Když jsem na knize pracoval, tak ano, ale nebyla úspěšná – na konci jsem se necítil být ze své zloby a smutku vyléčený, pořád jsem měl v duši obrovskou díru. Trvalo to dvacet pět let, než jsem se s tím naučil aspoň žít. Tak obrovského vzteku se nemůžete zbavit, jen tím vyplýtváte energii. Potřeboval jsem hodně času, protože jsem měl pořád tendenci se vracet zpátky a stále dokola otevírat tu zatracenou ránu a znovu a znovu ji nechat krvácet. Díky Vráně to bylo jen méně destruktivní. Zlom nastal, když jsem na patnácté výročí Bethanyiny smrti jel do Seattlu a viděl, jak lidé na její hrob nosí květiny a zapalují svíčky, jako by tam ležel Jim Morrison. Byla to mírumilovná chvíle, tehdy jsem si uvědomil, jaké mám v životě vlastně štěstí.

Vrána je kniha s autobiografickým pozadím, i když vaše postava v ní zemře také a jako přízrak se mstí za smrt své dívky. Všechny postavy včetně členů pouličních gangů byly skutečné?

Ano, přátelil jsem se s některými záporáky, hodně jsem kamarádil s jedním heroinovým feťákem, byla s ním sranda, stejně jako s jedním kokainovým dealerem. Byli to lidé zmého sousedství, chovali jsme k sobě respekt. Má snoubenka byla zabita, když ve špatný okamžik přecházela silnici, ale v knize se nám oběma rozbije auto a potkáme ve špatnou chvíli zlé hochy. Použil jsem to nejen jako metaforu pro to, že neštěstí nezná důvody, ale chtěl jsem taky rozehrát opravdu násilné divadlo.

Vrána je prý nejtemnější komiks všech dob. Pro mě to byl silný zážitek, jako by se člověk mohl vaší bolesti skutečně dotknout.

Jeden dnes už mrtvý umělec mi kdysi řekl, že ruka je nástrojem naší mysli, že ji nemůžeme obelhat. Když jsem kreslil Vránu, snažil jsem se vypovědět celou pravdu o tom, jak jsem se cítil, a ty čisté emoce se asi dostaly na papír. Vrána je emocionálně konfrontační kniha, nenajdete v ní nouzový východ. Byla něco jako deník, který nebyl určen cizím čtenářům, což znamená, že jsem neměl žádné bariéry v tom, co je a není přípustné.

Čím si vysvětlujete, že tak drsný komiks čtou víc ženy než muži?

Vrána je milostný dopis, který v žádném případě neospravedlňuje extrémní násilí. Je to hlavně příběh lásky. A máte pravdu, poměr čtenářů je přesně opačný než u každé jiné komiksové knihy v Americe: osmdesát procent žen na dvacet procent mužů. Nevím, jak to vysvětlit. Řekněte mi vy, proč se vám líbila.

Navzdory explicitnímu násilí je to univerzální romantický příběh. A my ženy máme rády pohádky o nesmrtelné lásce. Mimochodem s knihou souvisí další tragédie, během natáčení filmové adaptace byl zastřelen představitel hlavní role Brandon Lee.

Série nešťastných událostí během natáčení nebyla ničí vina, prostě se to stalo. Přesto když Brandon zemřel, dlouho jsem se za to cítil osobně zodpovědný, pořád jsem přemýšlel nad tím, že kdybych Vránu nenapsal, kdybych si jej pro film nevybral, prostě samé kdyby…

Říká se, že Vrána je prokletá. Věříte na kletby?

Ne, věřím v karmu. Dnes jsem docela šťastný člověk, živím se tím, co mě baví. Pořád si říkám, že spíš než prokletý mám vlastně požehnaný život.