Z prvního poslechu mu zůstaly v uších slogany, které Karel Plíhal umí jako málokdo (kdo nevěří, ať běží na jeho stránky a pustí si rýmované rozhlasové reklamy, jimiž si písničkář přivydělával začátkem devadesátých let). Dívám se na sebe zvenčí / Jsem v čínským znamení / pes a z toho pramení / že někde je pán, co mě venčí, opakuje autor v titulní písni Vzduchoprázdniny geniální slogan se sílou haiku. Ale při dalších posleších celého alba se slogany v uších pospojují, Pán, co mě venčí je někdy kastelán s houslovým klíčem (píseň V antikvariátu) anebo rovnou Pámbu (báseň Kopeček a další) – sklonění hlavy před tímhle pánem je ve Vzduchoprázdninách, zdá se, podstatný a často opakovaný pohyb; jinak to v souvislostech téhle desky ani nejde, protože zbloudilé ovečky dnešní noc nepřežijí (Lázeňská).

S takovou poetikou se lze podívat do očí i smrti a písničkář přitom ani nemusí opustit svůj oblíbený zvířecí svět – blues Kuře je orámované veselým pochodem grilované drůbeže na noční metro a zároveň odhaluje jizvy na zápěstí jisté Rusalky. Mezi těmito dvěma výjevy se odehraje všechno, co se v dobré básni odehrát má, a jako refrén zaznívá víra, že utrápený štěstí tiše sedá / kde se dá. A lze se podívat do očí i lásce a přitom si prozpěvovat: Sbohem vůně dívčích klínů / jež mi provoněla pleť / Já už dostal na hodinu / generační výpověď. (Generační výpověď)

Nejsevřenější a nejryzejší je v tomhle směru píseň Na kolech, kde se na převodech z dvojsmyslů a svižným cyklotempem točí v jednom kole život, láska, smrt i lán van Goghových slunečnic. V očích světlo i tmu / v monotónním rytmu / tiše rezne naše soukolí / Náhle má to grády / když za mými zády / zahneš s někým někam do polí.

Kritika napadlo, že by mohl celé odpoledne strávit jenom vybíráním poetických úryvků, a přesně to taky udělal. Ale protože by mu je potom v redakci stejně vyškrtli, přepsal z nich nakonec jenom jeden, přepůvabnou nadskutečnou sloku z písně Každé ráno: Den se oblík do azúru / na nebi se mráček bělá / a z bazénu bříškem vzhůru / vzlétá leklá akvabela. / S tóny nadpozemských chórů / napůl ryba napůl žena / křídla andělů dík chlóru / voda barví dozelena.

Ale potom přišla nepříjemná část jeho recenze, kdy měl zmínit i to, že ne všechny písně jsou takhle povedené, že některé vtipné nápady nejsou takhle vtipné a některé rýmy se tak pěkně nerýmují. Ač nerad, začal si pomalu brousit klávesnici.

Když vtom zazvonil telefon. „Haló, tady kotelna. Volali nám z redakce, že nás budete potřebovat. Kdy můžete nastoupit?“ Kritikovi radostí poskočily brejle. „Klidně hned!“ Utíkal si obléct montérky a ze Vzduchoprázdnin Karla Plíhala mu v uších zůstalo jenom to dobré.