Mám ráda teplo, sucho a společnost. Proto si občas vyjedu někam, kde prší, kde je zima a kde nikoho neznám. Trénink v pokoře. Anebo projev masochismu. Předsezónní Holandsko, Nizozemí, chcete-li, byla každopádně sázka na jistotu. Rozmoklá studená placka, cyklisti drncající přes retardéry a racci chechtající se nad místem, kde by se měly v mořském proudu kymácet řasy. Přesně, jak si to pamatuju. Žila jsem tu skoro tři roky, ale tak dalece jsem si nezvykla, že jsem se k návratu osmělila až po dalších sedmi. To víte, že se buňky v lidském těle obnovují právě každých sedm let? Po starých stopách úplně nová já.

Haarlem je jejich nejkrásnější město. Takhle by to vypadalo všude v Holandsku a taky v Německu, kdyby se posledních devadesát let dělo všechno jinak. Je mnohem hezčí než Amsterdam a snad i starší. Ale rok sem rok tam, nejsme na olympiádě. Duši sportovce jsem nikdy nepochopila. Mám hotel přímo na náměstí. Vytahuju kufr po úzkém šnekovi do posledního patra. Vaše patro je vždycky poslední, to je známá věc. Odhrnu záclonu. Šest na tři metry, katedrální okno, gotické, úchvatné, ještě ho rozsvítilo zapadající slunce. Brána, jen vejít. Ale na procházku je pozdě. Na televizi akorát.

Když jsem tu byla tenkrát, běžela první série Superstar. Holanďani vylepovali plakáty svých miláčků do oken vedle oranžových vlajek a mně to přišlo fakt pod úrovní. Dneska na prvním veřejnoprávním kanálu hledají v reality show náhradní matku. V Indii a taky v Brně. Páru, co jede k nám, samozřejmě fandím. Na dvojce dupou na ABBU pod vedením pozitivního cvičitele šedesátiletí cvičenci. O dovolených se ohromně ráda koukám na cizí televize. Z galerie se toho člověk o živé kultuře moc nedozví. Po návratu taky bývám o dost tolerantnější k televizi české.

Severní Brabantsko, kde jsem kdysi bydlela, prožívalo ročně dva kulturní vrcholy. Během karnevalu se obyvatelé obou jižních katolických provincií převléknou do veselých oblečků a dalších pět dní stráví zpití pod obraz, ne ovšem pod ten od Rembrandta. Hraje jim k tomu dechovka. Druhým kulturním vzepětím bylo, když přijely kolotoče. A jaké já mám štěstí! Ráno mě v Haarlemu budí známé tuc tuc tuc. Vykouknu ven. Pod chrámovým oknem kolotoče, stánky a střelnice trefně nazvaná Fun House. Neonová chobotnice vrhá lidi na gotické domy. Pohyb rozmazaný na barevnou čmouhu. Mezigalaktické rameno vystřeluje rodinky vysoko nad chrámovou věž. Holky nadšeně ječí hrůzou. Kdo chápe, že jde o život, mlčí jako hrob.

Protože je Haarlem tak starý a výjimečný, je třeba ho udržovat v čistotě. To se tu plní na sto deset procent. Dokonce větve stromů jsou zkroucené a do sebe zapletené tak, aby s domy tvořily dlouhou linii, jako když se pěstuje chmel. Od omítky pěkně dvacet centimetrů. Výhled zevnitř musí být jak z basy. Míjí mě pětiletá holčička v upnuté minisukni na podpatcích. Jiné holčičky nosí přiléhavé bokovky a batole v bugatce má koženého křiváka. To není převlek na kolotoče. Z dětí se stali proporcionálně zmenšení malí dospělí, jako v baroku, chybí jen paručky a korzetky. Co není, ale může být, korzety se teď začaly masivně inzerovat na Facebooku. Taky proto ráda cestuju, na cestách se Matrix, ve kterém žijeme, vyloupne nejzřetelněji.

FOTO: Tereza Šimůnková

Nazítří je Den královny. Paní Beatrix slaví narozeniny a je to každoročně nejveselejší den v celé zemi. Letos se její syn vážně zranil na sjezdovce a leží v kómatu. Ale párty bude. Lidi jsou zvyklí.

Holanďani oslavují po svém: vyklízejí a vyprodávají sklepy. Všichni v oranžovém. Speciálně pro tuhle příležitost jsem si přivezla oranžové punčochy, abych konečně zapadla. Stejně na mě pokřikují italské Ciao a jeden stařík se ptá, z které části Ruska jsem. Pak dodá, že Němci často zajdou moc hluboko do moře a potom je chytne a odvleče proud a oni se utopí. Nevím, proč mi to říká.

Kromě oblečení, nábytku a cetek jsou k mání i knížky. „Kolik stojí?“ hrabu se v hromadě. „Kolik dáš?“ ptá se holka na dece. „Euro pade?“ „Tolik? Tý jo, to bych si sama ani netroufala žádat. Zas tolik stránek nemá…“ Fair trade. A tak si knížek kupuju šest kilo.

Co utratím na knížkách, ušetřím na vstupném do muzea Franse Halse. Můj nápad to nebyl. Ale mladá pokladní je neoblomná. „Máte nějakou slevu? Už vám bylo šestadvacet? Nestudujete ještě? Nejste členka muzejního klubu? To nemáte vůbec žádnou kartičku?!“ Přemožena vytahuju novinářský průkaz. „No vidíte! To máte dokonce zadarmo.“ Při odchodu zjišťuju, že jsem v expozici zapomněla deštník. Ale před hotelem zvedám z dlažby cizí sluneční brejle. Zajímalo by mě, odkdy se co začíná splácet. Kde je začátek a kde konec, odkud se začínají točit ty spirály.

Ráno snídám s novinami. Laptop jsem nechala v Praze. Deník De Telegraaf, 120 let tradice. Osmiletá princezna dělá reklamu na smartphone s novou „oranžovou“ aplikací. Říká se, že co Skot zahodí, to Holanďan zvedne. Asi to platí i pro královskou rodinu. Kulturní rubrika je sloučená se stránkou Společnost a večírky. V Holandsku taky „optimalizují“. Ovšem na rozdíl od Česka nevydávají nerozlišitelné plátky pro všechny, ale jdou cestou specializace. Včera jsem si listovala časopisy Teplouš („ohnivé jazyky Thyga a Tijse“) a Kráva s poutákem na rychlokurz dojení.

V De Telegraafu zrovna čtu o přestřelce v Amsterdamu. Z jednoho auta se střílelo do druhého, jeden zraněný, narazil do stromu. Holandsky se přestřelka řekne schietpartij. Doslova partička ve střelbě. To holandskému výrazu pro pomilování se – vrijpartij – už rozumím mnohem líp.

FOTO: Tereza Šimůnková

V katedrále svatého Bava (čti baba) se mezi loděmi houpou tři lodě. A podlaha je samý hrob. Pro všechny loupežníky. Myslím na pyšelskou faru kousek za Prahou, na výhled z koupelny na zahradu. Na jaře vypadají čerstvě vykopané záhonky jako hroby. Nebožtíkům budou vonět nohy koriandrem a prdět budou bazalku. V záhybech katedrály stojí čúrací boxy. Zvenku. Muž jeden právě použil a ulehčeně odchází. Nakonec moč léčí. Urinoterapie, psychoterapie, zpověď. Nikdy jsem se nezeptala, jaké je typické holandské psí jméno.

Přes ulici se leskne nápis Coffee Shop. Co bych si nedala, kafe. Já autistka! Kde jsem, si uvědomím, až když nasaju vůni trávy. A já nehulím. A dveře se dají otevírat jenom sem. Řeším situaci, jak nejlíp umím: „Prosím vás, jak se dostanu na nádraží?“ Cestou pryč míjím polonahou ženu ve výkladním okně. Na dveřích středověkých domů klepadlo jako boží ruka. V zákoutí cihlových domků napadané růžové květy po kotníky.

Večer před televizí (ženský wrestling) jím jednotlivě balené karotky. Každou je třeba vysvléknout z igelitového skafandříku. Příští sezónu hygienicky zabalí třešně. Holanďani jsou ale i jinak napřed. Například slaví Týden eutanazie. Něco jako Den matek. Běžel i tematický filmový festival The End s logem popcornu v černé krabici.

Ráno mě budí údery křídel do střešní krytiny. Je čas se nezbláznit a jet k moři.

Dveře do penziónu v pobřežní díře IJmuiden aan Zee mi otevírá kluk Denny. Není majitel, jen tu tak nějak od února bydlí. Dřív workoholik s vlastní IT firmou, dneska na odvykací kúře, neodvyká si ale od práce. Místo starého dobrého metadonu fasuje nějakou novinku. „Jsem pokusný králík,“ kření se. Zatím dobrý. Povídáme si o workoholismu a o etapě po, kdy se z těla všechno vyplavuje. Všechny sračky, všechno napětí, všechna očekávání, všechny nároky a povely a programy, že musíš ještě víc a dál, všechny jízdy na sto deset procent. A taky ten záblesk, kdy člověku dojde, že nemusí. A začne se vylupovat z Matrixu. Jediné, co musím já teď, je dojít k moři.

V cizích městech člověk nikdy neví, jak budou vypadat doopravdy. Nejdřív míjím hřbitov. Kdo se a proč nechá pohřbít, zatížit, obtěžkat náhrobkem, když má na dohled moře? Pak přístav. Obří připoutané lodě, chobotnice ze shluku hlavic a matic. Krakatice z lan. Rybáři za sítěmi jak ve špatném rozlišení. Chtěla bych mít veselejší povahu, ale kde to reklamovat. Fotím si je a pak mažu. Jaké je vlastně slušné skóre u prázdninové cvakačky? Jedna dobrá fotka ze sta? Vyhazuju, co už nepotřebuju.

Mistři Zlatého věku věnovali čtyři pětiny obrazu obloze proto, že je na holanské krajině nejzajímavější. Lidi se snaží srovnat skóre, jak nejlíp umí. Obzor s větrníky, kouřícími komíny a vrakovitým karavanem na prázdném parkovišti s nápisem Pošta. Dva kluci hrají fotbal v zadrátovaném hřišti. Jako v nějakém katastrofickém filmu. A vedle cesty Strážce – veliká betonová socha rozpřaženého ptáka, totem industriální zástavby.

Člověk se musí ptát, jestli už je po katastrofě, nebo ještě před.

Působí to na mě silně. Musím si okamžitě lehnout vedle cesty, zavřít na chvilku oči. „Jste v pořádku?“ ozve se hlas. A za chvíli další. „Však si jděte lehnout támhle za ty malé duny,“ radí starostlivě parta aktivních babiček. Co mě tu tři roky drželo, byli lidi. Žijí ve vykloubeném světě, ale zůstali normální. Jak tohle zvládnou Češi?

Duny jsou pokryté dlouhými jemnými žlutými stébly jako vlasy, v trsech jakoby nastřelených, jako by duna byla lebka a my lidi, co na nich teď ležíme, vši. Prehistorická pláň. Znáte ten vtip, kdy si jedna planeta stěžuje druhé, mám ti takovou vyrážku, žere mě to a svědí, furt si to musím škrábat? To jsou lidi, říká druhá. Ale neboj, to zmizí.

Už jsem na čáře vody. Křupu po vyplavených schránkách korýšů. Jdu po nich jak po žebrech batolat, tak jsou křehké. Celé kupy. Sestavuju z nich kráčejícího člověka, ale ani jako jeho bohyně nevím, kam jde. Strašlivě fučí. Na pláži sportovec na prkně vzpřahuje ruce k obloze. Jako Jakob ze žebříku. Ale to ho táhne drak.