Článek
Úvodní titulní novela začíná dokonalým sexy odstavcem – ve kterém se vlastně skoro nic nestane. Roth popíše první setkání hlavního hrdiny Neila s půvabnou Brendou u bazénu – a dokáže několika větami zachytit mix Brendiny přitažlivosti a povrchnosti. Čtenář od prvního momentu nejspíš fandí mladému párku a zároveň tuší, že tuhle romanci něco zkomplikuje. A Roth ho v tom podporuje: svůj text buduje jako melancholické ohlédnutí za něčím, co jsme měli a co nám bylo nakonec odepřeno.
Neil a Brenda jsou každý trochu z jiného těsta. Ona pochází z bohaté židovské rodiny, z první generace, která se vymanila z chudoby přistěhovalců, Neil bydlí u příbuzných, kde nad jídelním stolem visí stín někdejší existenční tísně. Brenda studuje prestižní univerzitu, Neil po regionální vysoké pracuje na podřadném místě v knihovně. Brenda k Neilovi přesto přilne a podaří se jí ho – alespoň navenek a zdánlivě – do své rodiny začlenit. A zároveň se z ní sama po vzoru své již asimilované generace vyděluje, třeba tím, že si nechá chirurgicky upravit svůj „židovský“ nos – odstranit „osmihranný diamant“ z hrbolku. Její lehce dryáčnický otec o něčem takovém samozřejmě neuvažuje.
Asi díky tomu, že Neilův a Brendin milostný příběh je napsaný průzračně, věcně a jasně, pohupuje se v rovnováze. Včetně drobné paralelní linie, která se odehrává v Neilově knihovně. A včetně popisu židovské svatby jako z filmu. Důležité je přitom slovo jako – když byla novela Sbohem, město C. v roce 1969 zfilmována, postavy příběhu vyšly jako karikatury. Roth sice vložil do novely nemálo situačního humoru, ovšem vždy jenom v náznacích, takže výsledek není groteskní, ale přesvědčivý. Proto jeho prvotina na rozdíl od filmu nezestárla.
Philip Roth má na kontě více než dvě desítky úspěšných děl a stále vydává další.
Je dobře, že Sbohem, město C. vychází spolu s pěti povídkami jako v původním americkém vydání. (Novela vyšla v češtině samostatně v roce 1966 v překladu Hedy Kovályové.) Ostatní povídky totiž popisují židovskou Ameriku z několika dalších úhlů pohledu a vždy prostřednictvím silného příběhu. Obrácení Židů na křesťanskou víru se dá číst jako klukovský příběh o nedorozumění ve škole a v rodině. Ale také jako neortodoxní zamyšlení nad rozdíly mezi křesťanstvím a judaismem. Obránce víry popisuje příběh židovských vojáků v americké armádě. Ten nejvynalézavější z nich přichází s manipulacemi, s nimiž se snaží vyzrát na vojenský systém. Epstein je obrazem milostné touhy u starších lidí, kteří by měli mít v životě už všechno vyřešeno. Člověka nepoznáte podle písně, kterou zpívá pak vypráví o zvláštním kouzlu grázlů ve školní třídě. Přestože jde o jediný text, jenž není volbou tématu a postav specificky „židovský“, Roth v něm analyzuje společenské prostředí a etické principy stejně nenuceně jako v ostatních textech. A konečně Fanatik Eli líčí konflikt asimilovaných Židů z křesťanského předměstí a školy pro děti přeživší holocaust. Přízrak minulosti je tady natolik tíživý, že hlavního hrdinu donutí prohodit si příběh se svým protějškem z druhého tábora.
To, že Philip Roth s prvotinou uspěl a vykročil k slávě spisovatele světového jména, patří už do literární historie. Stejně jako podráždění, které Sbohem, město C. vyvolalo mezi americkou židovskou komunitou. (Z dnešního pohledu kniha působí spíše jako laskavě sžíravý pohled na vlastní kořeny.) V Rothových pozdějších textech se prosadila ironie, bezpředsudečný prožitek sexuality a zálibné nahlížení do životních propastí. V jeho prvotině hrdinové zápolí se světem trochu jinak, civilněji, poklidněji. Neil ze Sbohem, město C. by se pravděpodobně mohl stát začínajícím spisovatelem Nathanem Zuckermanem z Rothových pozdějších knih, ale vědoucně požitkářským profesorem Davidem Kepeshem už asi ne.
Sbohem, město C. a pět povídek je knihou, jejíž kouzlo spočívá v její samozřejmosti. Dala by se rozebírat patrně donekonečna, aby člověk zkusil vypátrat, jak to Rothovi klaplo. Nevyhnutelně by šlo o pitvu živého organismu. Bez skalpelu v ruce se dá říct, že Roth použil přesné pozorování, strategickou až pyrotechnicky precizní práci s detaily, jednoduchou a přitom důslednou stavbu textů… a ještě něco nehmotného. Podařil se mu dokonalý otisk každodennosti, podaný tak, že ji rehabilituje a dává jí hlubší smysl. I kdyby měl spočívat jenom v otázce, kde že ten smysl vlastně je.
