Faktem je, že svým životním příběhem se Rushdie naprosto vymyká všemu, co si představujeme pod slovem spisovatel. Narodil se roku 1947 v Bombaji. Rodiče se sice hlásili formálně k islámu, otec Anís byl dokonce znamenitým znalcem koránu, avšak co se samotného boha týká, patřil k náboženským skeptikům. Ve čtrnácti letech Rushdie opustil Indii a odešel studovat do Anglie. Nejprve na Rugby School, po jejím absolvování získal titul bakaláře na cambridgeské King’s College. První výrazný literární úspěch zaznamenal románem Děti půlnoci, za který získal v roce 1981 Man Bookerovu cenu. Bylo mu pouhých dvaačtyřicet, když nad ním vynesl ajatolláh Chomejní kvůli Satanským veršům nesmyslný ortel.

Následujících dvanáct let pro Rushdieho znamená neustálé skrývání pod změněnou identitou, čímž se vysvětluje poněkud nesrozumitelný název románu Joseph Anton / Vzpomínky. Křestní jméno Joseph si Rushdie zvolil podle spisovatele Conrada, Anton je podle Čechova. Vysoce intelektuální záležitost – o to víc Rushdieho dožíralo, že na něj jeho policejní ochranka volá: Joe!. Toto krycí jméno mu zároveň umožnilo vyprávět vlastní autobiografii ve třetí osobě. No a když už jsme u jmen, jeho otec se původně jmenoval Chádža Muhammad Dín Chálikí Dihlaví, což mu připadlo pro moderní dobu starosvětsky rozvleklé, a proto se přejmenoval na Rushdie, z obdivu k arabskému filosofovi Ibn Rušdovi.

Aniž bych se chtěl s Rushdiem poměřovat, troufnu si tvrdit, že mám, co se týče jmen, lepší historku. Když jsem v roce 1972 šel do první třídy, usedla do lavice přede mnou dívenka Hind Kasturbai Mansur Mus. Soudružka učitelka si ji prohlédla obrazně řečeno od Kašmíru po Ceylon, načež prohlásila, že takhle se česká žákyně nemůže jmenovat a do třídnice napsala Hinda Musová. O několik let později přišel kvůli vyplňování údajů nezbytných k obdržení občanských průkazů do školy příslušník VB a zarazil se nad místem Hindina narození: „Dillí. Dillí, Dillí? Napíšeme Praha.“

Signifikantní je způsob, jakým se stal Rushdie spisovatelem. U nás vede nejobvyklejší cesta přes básnickou prvotinu k povídkám a potom se uvidí, jestli třeba až k novele, nebo dokonce k románu. Rushdie měl ovšem od počátku jasno, že chce být spisovatelem, a když chce, tak toho musí dosáhnout. Sám si připadal trapně provizorně. Zatímco jiného by pravděpodobně těšilo, že se úspěšně zapracoval, v jeho případě mírnila vnitřní neklid skutečnost, že byli s Clarissou šťastni. Ony niterné problémy, zejména opakovaně potvrzená neschopnost nastoupit standardní spisovatelskou dráhu, však nadále ovládaly jeho myšlenky. Rozhodl se zapomenout na kritiku ze strany jiných a místo toho se pustit do své vlastní. Začínal už chápat, že nedostatky jeho psaní souvisí s čímsi nedostatečným, nesprávně pochopeným, v něm samém. Nestal-li se spisovatelem, kterým se vnitřně cítil být, bylo to tím, že nevěděl, kým je, a pozvolna na to ze svého potupného místa na literárním dně začínal přicházet.

Opustil místo copywritera v reklamní agentuře Ogilvy & Mather a zvolil nejistotu; všechno vsadil na jedinou kartu a čtyři roky pracoval na rukopisu už zmíněných Dětí půlnoci, které mu následně přinesly celosvětovou slávu. Nicméně si myslím, že s tímhle cílevědomým, jako liška chytrým mladíkem, by Ivan Diviš nebo Bohumil Hrabal na pivo nezašli.

Už kvůli žvástům jako: Pokud někdy navzdory citovým otřesům, rozvodu, stěhování, knize o Nikaragui, indickému filmu atd. Satanské verše dokončím, bude tím hotov první „podnik“, tj. pojmenování toho, z čeho jsem utvořen. Pak už nebude o čem psát – až na to vše, z čeho se skládá lidský život.

Na Salmana Rushdieho tehdejší íránský vůdce uvrhl fatvu kvůli knize Satanské verše.

Salman Rushdie

FOTO: fotobanka Profimedia

Potom už následuje jen detailní výčet, co kdo napsal o Rushdiem, co Rushdie napsal jinému, co dělal jeho literární agent v okamžiku vyhlášení fatvy, kdo z význačných osobností se Rushdieho zastal a kdo ne, výčet tisíců jmen, jmen nejvěhlasnějších, která by měla čtenáře ohromit. Tak třeba na kongresu Mezinárodního PEN klubu byli přítomni Brodskij, Grass, Oz, Soyinka, Vargas Llosa, Bellow, Carver, Doctorow, Morrisonová, Said, Styron, Updike, Vonnegut, Barthelme, Mailer a tyto hvězdy četly ze svých děl a diskutovaly spolu v hotelích Essex House a St. Moritz na Central Park South a fotograf Tom Victor požádal, aby se Rushdie posadil do jednoho z kočárů sloužících k vyjížďkám po parku, a když tak učinil, zjistil, že sedí ve společnosti Susan Sontagové a Czesława Miłosze. Panečku! Vás tohle zajímá? Mě ne. Rushdieho kniha mě pouze utvrdila v přesvědčení, že aby spisovatel psal paměti, je už z principu omyl. Jsou z jiného soudku než paměti politiků, které nám umožňují aspoň škvírkou nahlédnout do zákulisí dějů bezprostředně ovlivňujících naše životy.

Protože paměti psát rozhodně nebudu, povím vám ještě jednu historku, abyste věděli, že ačkoliv jsem nevytáhnul paty z Prahy, také znám slavné lidi: Rok 1990 byl přímo opojný a s nově nabytou svobodou se všechno zdálo možné a dosažitelné, a proto mě vůbec nepřekvapilo, když jsem v horké červencové noci potkal v Celetné ulici Paula Simona. „Řekni mu, ať jde s námi,“ povídám kamarádovi, jenž na rozdíl ode mne uměl anglicky. Na Staroměstském náměstí jsme tehdy pořádali zběsilé pitky a nad ránem se ukládali k spánku do tújí lemujících sochu Jana Husa. Shodou okolností měl kdosi z přítomných kytaru. Navrhl jsem kamarádovi, aby navrhl Paulu Simonovi, aby něco zahrál. Simon souhlasil, vyhoupl se na lešení u radnice a udělal nám soukromý půlnoční koncert, jenom tak z radosti, za pár loků z flašky fernetu.

Akordy Simonových písniček, skončily kdesi v nenávratnu. Ve spisovatelově moci, v moci slov, je alespoň přiblížit čtenářům atmosféru takového večera (a jistě by to řada literátů dokázala lépe než já). Pojmout to ovšem tak trupelnatě, jak to udělal ve své poslední knize Salman Rushdie, je k ničemu. S tím ať se jde bodnout.