Pátrala jsem po vašem prvním literárním počinu a narazila na historku o tom, jak jste v jedenácti letech revidoval příběh Robinsona Crusoea. Co se vám na něm nelíbilo?

Jako malý jsem měl problémy se čtením, ale když jsem se to konečně naučil, s hrůzou jsem zjistil, že nějaká ta tragédie se stane skoro v každé knížce. Byl jsem romantické dítě, měl jsem rád šťastné konce, a tak jsem se rozhodl Defoeovi jeho román předělat. Robinson se prostě musel vrátit na ostrov a navždycky tam žít s kamarádem Pátkem.

Jaká je vaše politika týkající se konců teď, když jste vážený spisovatel?

Život není tak špatný, aby zasluhoval tragická finále. Ano, všichni jednou skončíme pod drnem, to ale neznamená, že nás nepotkávají šťastné chvíle, úspěchy nebo krásná setkání, a tak jednoznačně dobré nebo špatné konce nevyhledávám. Záleží na tom, jak se vyvine příběh. Psaní pro mě není otázkou plánování nebo dějových skic, začínám obvykle situací nebo obrazem a čekám, kam se to vyvine. Občas se to nevyvine nikam. Ale snažím se každý námět důkladně prozkoumat.

V jaké podobě k vám nejčastěji přicházejí?

Nejdřív slyším tón vyprávění. Způsob, jakým bych mohl svůj příběh podat. Než začnu psát, musím přesně vědět, jak ho říct. Ke každému příběhu hledám ten správný hlas. Klidně to může být dialekt. Až když ho najdu, dává se ve mně do pohybu celá ta složitá vyprávěcí mašina.

V češtině zatím vyšly jen dvě z vašich knih – Dřevaři a Zázračné dítě. Jakým způsobem k vám přišel námět té první?

Našel jsem ho ve finském vojenském muzeu, tam mě napadlo vyprávět finský válečný příběh očima outsidera. Finsko se od Norska velmi odlišuje, ale přesto je nám svým způsobem podobné: jako když máte bratra, dvojče, kterému občas nerozumíte. Ale znám jejich mentalitu, zajímám se o jejich historii i kulturu.

Jaké jste měl ohlasy na způsob, jakým jste finskou historii interpretoval, právě ve Finsku?

Vlastně velmi dobré. Ale já se nemíchám do politiky, já jen v Dřevařích vyprávím příběh člověka, který se ocitl uvnitř obrovského historického soukolí a pokusil se zůstat stranou. V souvislosti s reakcemi na tu knihu jsem zažil jeden moc pěkný moment. Finská televize se mnou chtěla natočit rozhovor, ale víc mi k tomu nikdo neřekl – nač se mě budou ptát, jestli se jim kniha líbila, nebo ne, jestli ji budu muset obhajovat. Ocitl jsem se mezi mlčícím štábem, kameramany, zvukaři a připadal si jako u zkoušky. Seděli jsme v naprostém tichu, a pak padla první otázka: Jak je možné, že jste dokázal tak přesně popsat příběh mého rodného města? To bylo skvělé. Pořád je to u nich citlivé téma, vloni znovu otevřeli debatu o tom, jak se tehdy zacházelo s ruskými zajatci. Jsou ale velmi zdravá země, smířili se sami se sebou, s faktem, že prohráli válku.

Jaké historické téma je obdobně citlivé pro Norsko?

Zabývám se jím ve svém, řekněme, stěžejním díle: v do češtiny zatím nepřeloženém románu Vítězové, což je třígenerační rodinná sága. Snad žádná jiná země nezažila tak rychlý rozvoj od absolutní chudoby dvacátých let 20. století přes objevení ropy na začátku let šedesátých až po bohatství, ve kterém žijeme dnes. Abych ten obrovský skok ilustroval, vykradl jsem historii své vlastní rodiny a napsal Vítěze.

V knize Zázračné dítě se zase počátku šedesátých let dotýkám z jiné strany. Když hledíte na dobovou fotografii, vidíte muže v dlouhém kabátě a klobouku. Neuteče ani deset roků a na fotce je ležérní pán s dlouhými vlasy, postavením i penězi. Lidé byli čím dál vzdělanější, stěhovali se do měst, venkovské oblasti se vyprazdňovaly, rostl průmysl. Vedle toho všeho vznikala satelitní sídliště. Ta byla vždycky svým způsobem „nedodělaná“, na okraji reality, a vyrůstat v nich bylo vlastně romantické. Společnost zažívala kromě mnoha osobních úspěchů i tragédie, protože každý se na úspěchu své země podílet nemohl. Moc se mi ta nálada líbila, a tak jsem ji popsal.

V třígeneračním románu musí vězet ohromná práce. Dal jste si po něm pauzu, nebo jste se rovnou začal věnovat něčemu jinému?

Byla to obrovská práce, ale pokračoval jsem dalším námětem. Napsal jsem metaromán Fata morgana o spisovateli, který už nemůže psát. Sedí na židli v idylickém prostředí, snaží se pracovat na námětu, který se má stát románem, ale vůbec se mu to nedaří, a tak se hádá se ženou, s dětmi… Je to svým způsobem kritický román, protože se odehrává ve vesnici, kam lidé přijíždějí z jediného důvodu: aby nic nedělali. Jde o jakousi miniaturu současného Norska, lidé se věnují svým zahrádkám, sledují tu sousedovu, obdivují ji a sami se snaží, aby byla obdivována i ta jejich. Uprostřed toho všeho sedí náš spisovatel, trápí se a nemá co říct.

Pak jsem strávil tři roky psaním biografie významného norského politika, někdejšího premiéra Trygveho Bratteliho. Bratteli zažil koncentrák, dvakrát málem přišel o život. Byl to mimořádně tichý člověk, což je na politika dost podivná vlastnost, nemyslíte? Měl nesmírný respekt, ačkoliv na své pověsti nikdy nepracoval, byl to prostě inteligentní a slušný člověk. Nejméně politický politik, jakého si umíte představit.

Pracujete tedy bez přestávky, nebo svou práci necháváte odležet?

Myslím, že je třeba dát to na nějakou dobu do skříně a tam to nechat hnít. Aspoň tři nebo čtyři měsíce. Po takové době okamžitě poznáte, čeho se v textu musíte zbavit. Tohle je taky důvod, proč jsem tak strašně pomalý. Pracuju na tom, aby byla zajímavá každá věta. Nesnáším blábolení. Své knihy přepisuju a čtu až desetkrát. Dělal jsem to i před příchodem počítačů. Mám pak deset verzí, z nichž si jednu vyberu. Mám to rád, je to jako modelování.

Roy Jacobsen na Noci literatury

Roy Jacobsen na pražské Noci literatury

FOTO: Archív nakladatelství Pistorius & Olšanská

Kdy podle vás Norsko zažívalo zlatou éru národní literatury?

Myslím, že ji zažívá zrovna teď. Vážně. Každý zapálený národní romantik by vytasil Ibsena, já mám raději Knuta Hamsuna, podle mě byl i přes ošklivý politický škraloup (kolaboroval s nacisty – pozn. red.) otcem moderní norštiny, ale myslím, že nejlépe si stojíme právě dnes. Posledních deset nebo patnáct let bylo pro naši literaturu opravdu silných. A platí to pro celou Skandinávii. Vemte si loňského laureáta Nobelovy ceny, básníka Tomase Tranströmera, jeho poezie je mistrovské dílo. I když u nás se říká, že líp vyzní v norštině.

Jak si rozkvět poslední dekády vysvětlujete? Je výsledkem nějakého zklidnění, uvolnění?

Naopak, myslím, že literatuře se daří, když je něčeho nedostatek, když se sebou bojujete, pátráte po důležitých odpovědích. My pořád řešíme, kdo, ksakru, vlastně jsme. Norové jsou národ v procesu zrodu. Třeba Oslo, to je vám tak ošklivé město. Chaotické. Najdete v něm trochu tohohle, špetku tamhletoho. Nepůsobí tak kompaktně jako Praha. Ještě se nerozhodlo, čím chce být.

Zmiňujete, že Norové se jako národ stále hledají. Tomu, řekla bych, v Česku docela rozumíme. Jací jsou podle vás Norka a Nor roku 2012?

Norové mého věku zažili obě etapy, kterými si tahle země prošla. Já samozřejmě nezažil hladovění, ale chudobu ano. Pořád srovnáváme. Moje děti už všechno berou jako samozřejmost. Ne, že bych jim vyčítal, že už za rozbřesku neroznášejí noviny, aby si mohli koupit novou desku. Ale jde jim škola, nejsou tak agresivní, jako jsme bývali my. My byli bojovníci, dnešní mladí se třeba mnohem míň hádají. Řekl bych, že jsou mírumilovní, víc v pohodě. Musíte mít ale na paměti, že Norsko je skutečně bohatá země. Kdokoliv chce pracovat, práci vždycky najde. Takoví Španělé můžou kvůli ohromné nezaměstnanosti ztratit celou jednu generaci.

Bohatství dělá s různými národy různé věci.

Pravda, existuje rčení, že musíte mít silná záda na to, abyste unesla pytel peněz. Ale my zase lenivíme, nemyslete si. Až nám dojde ropa, jsem zvědavý na náš záložní plán. My třeba nemáme žádný pořádný průmysl. Příkladně auta, nevyrábíme žádná auta! Finové mají aspoň Nokii.

Vy zase máte Norlu, organizaci na podporu národní literatury v zahraničí, kterou vám všichni závidí.

Norlu? To je vlastně pravda, Norla má dnes jako organizace podporovaná státem k dispozici desetkrát víc peněz než na konci devadesátých let. A taky máme moc dobrý knižní zákon. V Norsku se díky němu psaním uživíte. Za každou stokorunu, kterou stojí vaše knížka, dostanete jako autor dvacet korun zisku. Když to srovnám se Švédskem, tak tam vám dají jedno procento. To i Albánci jsou na tom líp.

Zároveň jde v Norsku automaticky skoro tisícovka kusů z nákladu rovnou do knihoven a škol. Jako autoři máme spousty drobných příznivců, kteří nám zajišťují odbyt i na malých městech jen proto, že chtějí podporovat norštinu jako jazyk. Literatura je v Norsku jako kulturní oblast na vrcholu, takový ministr obchodu s sebou vezme na oficiální návštěvu Indie spisovatele, protože jeho knížka zrovna vychází v hindštině.

Nicméně je u nás, aspoň myslím, status spisovatele nižší než tady. Třeba v Rusku s vámi zacházejí jako s rockovými hvězdami, srocují se tam davy fanoušků, rozdáváte podpisy. Něco podobného jsem zažil i tady u vás. Není to sice tak vyhrocené, ale stejně se v Česku cítím jako taková úctyhodná undergroundová celebrita.