Článek
Od té doby nemám ani tak návyk na studenou vodu a horký vzduch, ale na saunové řeči, řeči, které je možné zaslechnout jen tady. Už tehdy, jako malá, jsem špicovala uši ostošest, a přestože jsem skoro ničemu nerozuměla, uchvacovalo mě pološero a v něm nahé ženy, které hlavu k hlavě rychle a tiše drmolily nejnovější drby, starosti, strachy, nemoci, problémy, lásky a tajnosti.
Proto pokaždé, když někam jedu na delší dobu, hledám místní saunu. Jakmile zjistím, kdy a kde se saunují ženy, přestanu se bát neznáma.
Většinou se od sebe sauny v různých městech a zemích moc neliší, ale ta v rakouské Kremži měla víc než charakter. Začalo to hned paní saunařkou. Tyto bezvěké sportovní ženy obvykle nosí doktorský oděv a krátký účes a jsou především ráznými udržovatelkami pořádku. Kremžská saunařka byla kyprá dlouhovlasá blondýna a jako všechny ženy v sauně byla i ona nahá. Upozornila mě, že za dvě minuty začnou požitky. Bylo to napsané i na korkové nástěnce: 14.30 – požitky.
Zacinkala na zvoneček a všechny ženy se nahrnuly do saunové komory. Saunařka vlezla za námi a vzala si s sebou bavlněný prapor na tyči. Na rozpálené kameny nalila jakousi záhadnou tekutinu z láhve. Pomyslela jsem si, že jde o nějakou aromaterapii. Saunou se ale v příštím okamžiku rozlila vůně slivovice. Jsem z Hané, nemohla jsem se mýlit. Všechny ženy nasály vzduch a sborem pronesly: „Schnaps!“ Saunařka spokojeně pokývala hlavou. Začala mávat bavlněným praporem a postarala se o to, aby všechny molekuly dolnorakouského schnapsu dorazily do každého z pórů našich nahých těl. Poté se mě optala, odkud jsem. Když zjistila, že z Česka, všechny ženy začaly vykřikovat „Óóoh, prohibice, metylalkohol, mrtví…“, zatímco saunařka znovu rozšafně polévala kameny neznámou lihovinou.
Pak si šly ženy zakouřit ven. Do bazénku se studenou vodou nevlezla ani jedna. A já jsem se cítila zase doma, přestože tahle sauna se těm českým moc nepodobala. Jenže domov, to může být občas ledacos, třeba rozpálené kameny polévané slivovicí.
