Článek
Proč jste si jako základnu pro své povídky vybrala Neapol?
Narodila jsem se nedaleko a skoro celý svůj dospělý život v ní bydlím. Neapol je pro spisovatele to nejlepší město – natrefíte tu na velmi pestrou směsici lidí z různých sociálních vrstev. Na boháče i dělníky. A každý z nich vám o svém životě vcelku ochotně něco poví.
Nakolik jsou příběhy z vašich povídek založené na takovýchto reálných základech?
Nejde o zážitky přímo moje nebo mých přátel, ale všechny povídky mají reálné jádro: třeba ta o ženě, která se kvůli nelegálním obchodům dostala do vězení, se opírá zážitky člověka s podobným osudem. Byla jsem před lety součástí jedné skupiny, která se specializovala na rozhovory s různě společensky znevýhodněnými lidmi. Navštívili jsme jednou také vězení a tam jsem se setkala právě s ovdovělou ženou, která si prodejem drog vydělávala na živobytí pro sebe a svého syna. Chtěla jsem jejímu příběhu dodat alespoň na papíře dobrý konec, když ve skutečnosti dopadla tak mizerně. V tom spočívá velká ozdravná síla fabulace.
Nebo když se podíváte na povídku Siddharta o chlapci zaměstnaném v ilegálním tiskařství. Doslechla jsem se, že v Neapoli bují obchod s načerno tištěnými knihami. A nejžádanější je právě tahle alegorická novela Hermana Hesseho. Ne bible, ne ženské románky, ale příběh o spirituální cestě. Takto pořízený výtisk Siddharty se mi jednou dostal do ruky – vazba se rozpadala a knize chyběl konec.
Sledujete současné italské spisovatele?
V italské literatuře vidím mezi sedmdesátými léty minulého století a začátkem nového milénia smutné prázdno. Neměli jsme žádná velká jména, nikoho, kdo by se mohl pokládat za velkého autora – tedy toho, kdo dokáže využít jazyk novým způsobem, kdo přijde s novým originálním systémem metafor. Po roce 2000 však začala produkce italských knih a s tím jejich kvalita zase stoupat. Lidé znovu začali číst. Jedním z důvodů takového příklonu k literatuře je nejspíš i rozpínající se civilizační krize. Jsou to právě doby zmatku, kdy lidé častěji sahají po tom, co jim zpříjemní nepříjemnou realitu. Nebo po tom, co jim umožní před ní rovnou zdrhnout.
Před čím chtějí zdrhnout Italové?
Na naší politické scéně není strana, které by se dalo věřit. Namísto skutečných protipólů máme jeden velký silný střed. Ten se pro jistotu takticky nevyjadřuje k otázce ženských práv, homosexuální tematice nebo třeba problému eutanazie. Politici ani voliči tak nemusí přemýšlet a zaujímat stanoviska ke kontroverzním tématům, ale ta tím samozřejmě nezmizí.
A aby toho nebylo málo, současný ministerský předseda na všechno pohlíží jen ekonomickou optikou. Vytváří kolem sebe čistě technokratickou vládu. Bojím se o budoucnost, ale když se rozhlédnu kolem sebe, nevidím žádnou adekvátní alternativu. To je smutné.
Možná to máte podobně. Teď, když se u vás schyluje k přímé volbě hlavy státu…
…ano, hodně kandidátů je snaživých, ale vcelku nijak přesvědčivých.
Tomu rozumím. Taktika volby nejmenšího zla je jednou z nejhorších věcí, co může postihnout demokracii coby systém.
Valeria Parrellová
Mám pocit, že se ve zbytku Evropy už vžila představa o italské politice jako o věci neprůhledné a zkorumpované.
Víte, jaký je rozdíl mezi českým prezidentem, který se tak proslavil přivlastněním chilského pera, a italským politikem? Náš politik by se při takovém činu nenechal chytit.
Nakolik se do současné situace v Itálii promítla ekonomická krize?
Mnoho továren se zavřelo, lidé jsou bez práce. Podpora v nezaměstnanosti navíc mnohdy nestačí ani na pokrytí základních potřeb. Sestru mého manžela vyhodili z firmy, která podnikala ve farmaceutickém průmyslu. Tahle moje švagrová je mladá a zdravá a chtěla by pracovat, ale namísto toho se bezúspěšně potácí mezi úřadem práce a domovem. Naštěstí – i když by se to možná nezdálo jako velká výhra – je provdaná za učitele, a tak do konce měsíce vždycky nějak vyžijí.
Když se stát nedokáže postarat o své občany, je to vždycky předzvěstí nového společenského uspořádání.
