Docela nenadále, asi jako po uleknutí, objevila se na mém temeni lysina, prořídly zuby a já pochopil, že je nejvyšší čas napsat něco důležitého. Z praktických důvodů jsem zúžil téma na realitu a sebe. Realitou v tomto případě myslím to, do čeho narážím, k čemu čuchám, na co koukám a co se kolem mne motá někdy docela zbytečně celý den. Asebou potom myslím to, co jsem, včetně svého těla, které se někdy docela zbytečně motá celý den v realitě.

Uvedu příklad: stloukl jsem ze dvou starých dveří kurník, koupil tři slepice a snažil se jednu namalovat, ale nedomaloval jsem… Vznikl obraz, který uviděl Jaroslav, zpěvák Dětí kapitána Morgana, a za nedomalovanou slepici mi nabídl možnost sponzorovat tuhle jeho kapelu.

Jára vysvětluje: „No, ty bys nám věnoval ten nedomalovaný obraz a my ho dáme jednomu sběrateli, který nám zaplatí natočení cédéčka a možná si od tebe koupí ještě další obraz.“

Překvapilo mě, jak je svět jednoduchý: použitím starých dveří, nákupem tří slepic a namalováním nedomalovaného obrazu jsem dopomohl ke vzniku opravdového cédéčka opravdové kapely. A navíc jsem se dotkl problému umění z pohledu naivního konceptualisty: Je schválně nedomalovaná slepice domalovaná, či není? V mém případě se nedomalovaný obraz líbil a vzniklo cédéčko. Možná kdybych slepici domaloval, vůbec by se nelíbila a mohl bych klidně ohrozit kariéru jedné brněnské kapely.

Ať již považujeme za umění cokoliv, naivní konceptualista používá – na rozdíl od normálního konceptualisty – opět své ruce a neštítí se ani uchopit štětec, aby se jen tak obyčejně dotkl skutečnosti, podobně jako Einstein, jenž si potřeboval zapsat svůj vzoreček tužkou na papír. Myšlení bez těla totiž nedává žádný smysl, stejně jako párátko bez pusy.

Aby toho nebylo málo, tak jsem přehazoval kompost a všimnul si, že vlastně maluji. Namalovat potom obraz nepředstavovalo žádný problém. Doprostřed plátna jsem umístil trošku kompostu a chvíli ho přehazoval vidličkou, neboť formát obrazu nedovoloval použít vidle.

Zdá se, že pro naivního konceptualistu není práce na obtíž, ba právě naopak, nabírat vidličkou kompost osvěží nemalou měrou také mozek a navodí pocit teplého štěstí a jistoty, i když umělecká nejistota samozřejmě i nadále přetrvává.

Abych tuto nejistotu trochu uklidnil, zašel jsem si na zahradu vyfotografovat slepičinec (na snímku). Netuším, která z našich tří slepic (Šach, Mat či Pat) ho vytvořila, ale určitě je dotyčná obdařena nadáním sochařským a částečně i environmentálně konceptuálním, neboť její instalace dokonale zapadá do krajiny, včetně brilantního využití cestičky ke zviditelnění díla samého.

K přírodě (slepičinci) se staví naivní konceptualista s mírnou pokorou. Dobře si uvědomuje, že by nebylo slušné slepičincem opovrhovat jen proto, že je pro umění tak malý a bezvýznamný. Například slunce je z pohledu člověka stejně velké jako slepičinec, a přitom se objevuje na spoustě obrazů, filmů a fotografií. Snad jen sochaři se mu vyhýbají, možná z obavy, že by na soklu nezaujalo.