Článek
Kupodivu lístek tam byl, diváci taky, asi třicet.
Původní smysl mé cesty do Banské Bystrice se po mém příjezdu záhy ukázal jako zbytečný a marný, takže tím hlavním se pro mne stalo zhlédnutí nového filmu Ridleyho Scotta.
Tam a zpátky 1100 km, pět a půl hodiny jízdy autem, mezi dvěma státy, 50 litrů nafty za cca 36 korun litr – superperformance! A kdybych byl ortodoxní performer s neokonceptuálním přesahem, zažádal bych o grant a dal si tuto akci hrdě do portfolia. Nikdy nevíte, kterého kurátora to bude zajímat…
Film mne však, až na pár silných vizuálních okamžiků v prvních šesti minutách jednoznačně a bohužel zklamal. Skvělý Michael Fassbender v roli umělé bytosti Davida nestačil. Mimochodem kdo si po zhlédnutí filmu zapamatoval – kromě uvedeného Davida – jediné jméno z protagonistů? Kde je nezapomenutelná vetřelecká Ellen Ripley či Rick Deckard z Blade Runnera? Bylo mi tak vlastně smutno za Ridleyho Scotta. To obrovské množství nejen lepkavého, ale i dalšího zprofanovaného balastu, které se po Vetřelci z roku 1979 usadilo v béčkových sci-fi i v jeho parafrázích, mu přeci mělo být výstrahou. Nebylo!
Tolik příběhově i spektakulárně intenzivnějších a strategicky naléhavějších i značně formálně promyšlenějších, navíc interaktivně sdílených počítačových her, jako například naposledy Deus ex: Human Revolution mu mělo, mohlo být výzvou. Nebylo!
Proč, při jeho předchozí skvělé představivosti? Je snad věk (75 let) umělce limitující? Kdy přestává fungovat bystrá kreativita, ostrá sebereflexe, riziko neopakování? Kdy nastává blazeované sebevykrádání s polehčující okolností sebecitace či v lepším případě pouhá sebeparafráze? Potřebuje umělec sebepotvrzování jako jistotu proti chaosu a prázdnotě? Kdy končí jeho sdílená současnost?
Filmové premiéry
Vyšel jsem z kina, které se nachází v obchodním komplexu na kraji slovenského města. Zadní východ je v nočních hodinách z důvodu uzavření komerčního kolosu situován tak, že jsem se v obskurních prostorách periferních stavebních záborů, hald, betonových zdí a navazujících kamenných zlomů obtížně zorientovával. Musel jsem tak minout hmotu fialové nasvíceného zájezdního cirkusu Aleš, jenž se neforemně vtěstnal do torza původního parčíku, nad ním se z volebního billboardu tlemila tvář pro mne anonymního politika. Cirkus beze zvuku a bez tradičně štiplavého zápachu exotických šelem byl uzavřen za plotem se všemi maringotkami. Nikde nikdo.
Za tím vším se v temnotě trochu hrozivě utápěl strmý, zalesněný kopec. V dálce svítil žlutavý, výbojkový koridor cesty. Zbylí diváci asi odjeli auty, nebo zmizeli ve výkopech…
Východní reálné přísliby, prožité sci-fi, sugestivnější než Prometheus.
Reálný konkurs na marnost…
Prequel je označení pro umělecké dílo, jehož děj předchází ději dříve uveřejněného díla. Jde o anglický neologismus složený z předpony pre- (před-) a části slova sequel (pokračování). Tento postup vyprávění se používá ve filmech, televizních seriálech, literatuře, operách i počítačových hrách. (Wikipedia)