Ano. Jedna z nejbáječnějších věcí, kterou – vedle kreslených lolitek s velkýma očima – dali Japonci světu, jsou haiku. Básnické miniatury, které do třech řádků dokážou soustředit tolik síly jako Dan Brown do celého románu. Krásně je pro nás přebásňuje třeba Antonín Líman.

Japonci samozřejmě nemají na stručnost monopol, Skácel nebo Holan dovedou řádkem zastavit srdce a v Bibli se ze slov vaří vesmíry. Okamurajové si z toho ale udělali hodnotu.

Jenže: je stručnost opravdu hodnotnější než rozvleklost? Hašek a Hrabal žvandali velkolepě a sílu to má ohromnou. Joyce, když dělá ze světa fašírku, paroduje i ty nejsvatější texty v nekonečném proudu drti a bez toho by ztratil grády. Proust mluví o vůni koláčků na desítkách stran a díky tomu objevuje sebe sama. A Shakespearovi jen slovní hříčky vydrží na celé monology. Byla by škoda to všechno zeditovat do pár haiku.

Stručnost nemá před rozvleklostí přednost. Musíte jen vědět, jak a kdy to které použít. A hlavně musíte mít co napsat.

Hlavním nepřítelem lidí z kurzů tvůrčího psaní, stejně jako nás ostatních závisláků na klávesnici, totiž není ukecanost, ale psaní bez důvodu. Jen proto, aby se zaplnil prostor. „Když už ten blog mám, musím tam něco publikovat.“ „Když už ten magazín je, musíme tam něco nalít.“ Celé diplomové práce, recenze v hudebních a výtvarných časopisech, případně firemní twitterové profily vznikají jen proto, aby vznikly. V lepším případě za honorář nebo vysokoškolský titul. Nemají žádný jiný účel, smysl, cíl. Prostě jen plevelí prostor. Každý autor, který píše, aby něco řekl, si zaslouží pochválit. Ať si klidně pindá na setrvačník.