Rozhodl jste se točit historickou látku jako hraný film, drama. Nebojíte se třeba o reálných figurách typu Beneše tak to prohlásit „něco navíc“?

Nebojím, oni už se nemůžou bránit. A taky jsou pro mě politika, právo, obchod a vůbec všechny formální vztahy, na nichž je historie postavena, mnohem snadněji režírovatelné než vztahy neformální. Je u nich jednodušší zaujmout postoj. Připadám si jako režisér svobodnější, jsou čitelnější a rekonstruovatelnější.

V Českém století mluvíme o historických zlomech. Jejich aktéři se museli v konkrétní okamžik přidat na jednu, či druhou stranu. A my o každém z nich víme, jak se tenkrát rozhodl. To jsou naše pevné body.

Blbosti typu ona ho má ráda, on ji ne se mi režírují mnohem hůře, protože na ose muž–žena si postoj zaujmout netroufám. Neformální, intimní vztahy jsou pro mě nepřehledné, každé hledisko tam vlastně může být to „správné“.

Točit dramata o historických postavách se tedy nebojíte. Něčeho jiného ano?

Jen toho, že se po odvysílání ozve spousta na jedné straně historiků a na druhé straně autistických diváků se svým no ale… Lidi nechápou, že historie je legenda. Nevíme, jak to doopravdy bylo. Podívejte se na kroniky; rekonstruovat středověk podle nich je, jako kdyby naši potomci rekonstruovali dnešek na základě komentářových stránek Mladé fronty.

Ale to se nebojím ani tak o sebe, jako o Pavla Kosatíka, autora scénářů. To on to slízne. Kariéra se dělá tak, že se proti někomu vymezíte. Když napadnete odborný článek kolegy z vedlejší kanceláře, tak si toho nikdo nevšimne, možná bude po ústavu kolovat oběžník. Ale když z „falšování historie“ obviníte něco, co uvidí milión diváků, vaše jméno vyletí nahoru během chvilky.

Mluvil jste o formálních vztazích, ale jak jim vdechnout život?

Vemte si interpelace v parlamentu. I když tam při formálním aktu melou banality, zcestné blbosti, pořád jde o drama, je tam přítomen konflikt. Úplně stačí, když se to v televizních zprávách sestříhá za sebe a doplní hudbou.

Můžete to taky vzít formanovsky, široce. Vysmát se jim. Mezi námi: on mi i Únor 1948 občas sklouzává k frašce, a to o žádné banality nešlo. Jednání tehdejších demokratických ministrů bylo svým způsobem komedií – mluvili o největších hodnotách, ale bylo to, jako kdyby impotent křičel: Já bych klátil ženský!

Jinak se ale České století snažím držet ve formě shakespearovského dramatu. Voskové obličeje, patos. Jdu do toho naplno. Chci donutit diváka, aby se ke své historii nějak postavil. Víte, tady nejde o fotbalový zápas. Neprohrálo se jen proto, že někdo neproměnil šanci. My si všichni můžeme říkat: Kdyby můj děda konal jinak, tak jsem já dnes někým jiným.

Vy ale točíte o věcech, na které už divák názor má…

Ano, ale ten přemýšlivější si ho minimálně převaluje. Vemte si komunismus. O něm všichni víme, že byl špatně. Ale zároveň nešlo o zlo bez příčiny. Jeho nástup v druhé půlce čtyřicátých let byl přece důsledkem naprostého selhání tržní demokracie a všeobecné deziluze. Komunisté tehdy pro strašnou spoustu lidí představovali správnou volbu, dobro. Řadu těch, kteří předtím nebyli „nic“, udělali „něčím“. To je objektivní fakt.

Velká podpora, které se komunisté v roce 1948 těšili, se i mezi historiky často přechází, někdy dokonce bagatelizuje.

Z hlediska dnešního povýšeného intelektuála není podstatné, že nějaký horník dostal byt. Pro něj zůstává potenciálním udavačem a milicionářem. Zapomíná se, že minulý režim dal podstatné části společnosti důstojnost, rozhodně více než třetině.

Já beru vážně zápas tehdejších komunistů o lepší zítřky. Tentokrát chci já vrátit důstojnost jim – tedy komunistům ze čtyřicátých let, ne těm z padesátých. Beneš ostatně taky chtěl „lepší zítřky“. A taky nakonec dopadli s Gottwaldem stejně. Oba si mysleli, že zvládnou uhrát velké hry, a oba selhali. Protože velké hry uhrát nelze, vymknou se vám. Člověk je na ně příliš slabý.

Když zůstaneme u Února 1948, jak je v této kapitole Českého století vykreslen osobní střet mezi Gottwaldem a Benešem?

Gottwald Beneše nabíjí. Počkejte, dojdu si pro scénář… Tady. Beneš prohlašuje: Věřil jsem v národ Masarykův, všechny ty principy, na kterých stála první republika. Ale pak, když jsme se vrátili z války, ukázalo se, že lidé tu zažili víc strachu, než jsme mysleli. Byl to najednou jiný národ.

A takhle já Beneše vedu, jako cizince, který vůbec neví, kam se vrátil. A pak říká v okruhu svých nejbližších o demokratech: Velký politik vyroste na velkých úkolech, i já jsem tak vyrostl. Snad jim osud tuto šanci nedal. Podívejte se na ně. Se Zenklem a se Stránským jsme stejně staří, ale co oni vlastně dokázali? Zenkl si dodnes myslí, že politika je něco jako úřad: přendat papír z levého kraje stolu vpravo a podepsat. Nebo Ripka, ten je pravda mladší, ale taky už mu bylo dávno padesát, a řekněte mi, dokázal byste mi vyjmenovat, co důležitého v politice vykonal?

A pak je tu Gottwald se svými ganstery. Bandou, která jde po moci, má víru a jde si za ní. Na rozdíl od rozkolísaných demokratů, kteří už nevěří ani té demokracii, protože je v osmatřicátém tak strašně zklamala.

Zleva Karel Dobrý jako Prchala, režisér Robert Sedláček a Daniel Landa v roli Moravce.

Zleva Karel Dobrý jako Lev Prchala, režisér Robert Sedláček a Daniel Landa v roli Emanuela Moravce. Foto je z natáčení dílu České století o Mnichovu.

FOTO: Dorian Hanuš

A Gottwald říká Slánskému, když jsou zrovna sami: Ten Beneš se mnou mluví tak, až se mi zdá, že má k nám přese všechno blíž než k nim. Nenávidí všechno, co kvůli mně musí udělat, ale přitahuje ho síla, kterou ho k tomu nutím. Nikdy se mnou nemluvil ani o vteřinu dýl, než bylo třeba, ale někdy se při tom na mě koukne tak, až se mi zdá, že takhle nějak se na sebe za první světový dívali s Masarykem.

Komunisté nakopli v té době už nemocného Beneše energií. Gottwald ji měl – energii, víru. Naprosto tomu rozumím, takhle to mezi chlapama funguje. Beneš si nakonec Gottwalda vybral, protože měl charisma, vizi.

Gottwald věřil tomu, co dělá.

Přesně tak. Byl pro Beneše nejpřehlednějším partnerem, protože věřil tomu, co dělá.

Z tohohle pohledu je jedním z největších důkazů dekadence současné české politiky, když Klaus vsadí na Bártu. Když o něm řekne, že je schopný politik. Přitom Bárta nemá vizi, nemá víru, nemá nic.

Mě v politice bavil Jiří Čunek, taky jsem o něm chtěl točit film. On byl takový falešný revizor, jako z Gogola. Všichni si mysleli – šéf strany, velká osobnost a on to byl normální regionální politik, který najednou, úplně nestandardním způsobem spadl tady mezi ty miliardy a vlastně tím celé to prostředí demaskoval.

O Klausovi byste asi film netočil.

To ne. Na druhou stranu jeho upatlanost, neschopnost generovat jiné osobnosti, než je on sám, je pro nás dobrou zprávou. Šeď kolem něj, všichni ti křečci, myši jsou důkazem, že žijeme v klidných časech. Velcí politici, což Klaus je, to mu přiznávám, se rodí v době krizí, dějinných zlomů.

Otázka zní, zda před rokem 1948 lidé taky poznali, že se blíží zlom.

O klidnou dobu určitě nešlo. Uvědomil jsem si to dneska na natáčení. Sedíme teď spolu v pražském Arcibiskupském paláci, který tu stojí stovky let a nic se v něm za celou dobu nezměnilo. A on dýchá. Nejsem mystik, pozor, ale stejně to cítím.

Ráno se sem scházeli herci a komparzisté a najednou vidíte naleštěné generálské uniformy, Beneš za mahagonovým stolem, na stěnách ohromné malby. Ale zároveň tady po těch schodech nahoru už šplhají esenbáci. Tupé ksichty, vyslanci nového světa. Po stejných schodech, po kterých šli jen pár let před tím Luža s Prchalou uškrtit prezidenta, aby zachránili čest národa.

Hodnoty, nebo víra? Demokraté v roce 1948 reprezentovali hodnoty, které zpráchnivěly, komunisté měli víru, která je zlá. Ale jenom k někomu. Ke mně by zlá byla. To je těžké, tohle nerozseknu. Možná, že se společnost vždy jen přeskupí tak, jak se to zrovna té které její části hodí, a o nic jiného nejde.