Dokonce vzniklo nové nakladatelství, respektive občanské sdružení, F341, které se přímo specializuje na Hemingwayovu tvorbu. Jeho prvním počinem bylo premiérové české vydání Nebezpečného léta. Před prázdninami se v knihkupectví objevila Nobelovou cenou ověnčená novela Stařec a moře a pak i soubor Neporažený. Jsou v něm obsaženy články a reportáže, které v rozmezí let 1923-1937 napsal Hemingway pro časopisy The Toronto Star Weekly a Esquire. Tyto drobné žurnalistické práce mu posloužily coby jakýsi skicák a později je v rozšířené podobě použil ve svých románech. K nim editoři přiřadili titulní povídku Neporažený. Ta už u nás publikována byla, v překladu Jana Válka ve svazku Povídky (Odeon 1974).

V Neporaženém se všechno točí kolem koridy; muleta slov se obtáčí kolem hrozivě ostrých býčích rohů. Co svět světem stojí, podstupovali mládenci iniciační zkoušky, a to napříč kulturami i kontinenty, od Papuánců po Eskymáky. Nezbytnou součástí této zkoušky zmužilosti byla kromě odvahy i bolest, ať už šlo o tetování nebo propichování tváří. Vrcholnou formou iniciace mladých mužů je zápas s rozdivočelým zvířetem. Korida, to je hrůza a strach a bolest a nádhera zároveň. Korida, to je starodávný rituál. Korida, to je: Vyřítil se druhý býk. Pikadoři přijali jeho první náraz svým kopím. Následovaly frkání a výpad, otřes masa proti obloze, nádherná obrana pikadorů kopími, jimiž zadrželi býka, a pak vstoupil Rosario Osmos se svou pláštěnkou.

Jednou mávl pláštěnkou na býka a nechal ji plynout kolem v lehkém uhlazeném zhoupnutí. Pak zkusil stejné zhoupnutí, klasickou veróniku, a na jejím konci jej býk zasáhl. Namísto, aby v závěru zastavil, býk pokračoval v útoku. Zasáhl Osmose zpříma rohem a zdvihl jej do vzduchu. Dopadl těžce a býk byl nad ním, zarážel do něj roh znovu a znovu. Osmos ležel na písku s hlavou na rukou. Jeden z členů jeho družiny bláznivě mával svou pláštěnkou do býkova obličeje. Býk v mžiku zdvihl hlavu, zaútočil a muže dostal. Jediným příšerným trknutím. Pak se otočil a jal se stíhat k barreře muže přímo za sebou. Muž upaloval ze všech sil, a když položil ruce na hrazení, aby se přes ně přehoupl, býk jej dostihl, zasáhl jej rohem a vymrštil jej daleko nahoru do davu. Rozehnal se proti padlému muži, kterého trkl a který se hrabal na nohy, a jediný osamocený Albageňo jej popadl za oháňku. Pověsil se na ni, až jsem si myslel, že on nebo býk se roztrhnou.

Býk se otočil jako kočka, zaútočil na Albageňa a Albageňo jej přijal pláštěnkou. Jednou, dvakrát, třikrát provedl dokonalé, plavné, pomalé zhoupnutí pláštěnkou, dokonalý, uhlazený, nonšalantní, znovu býkovi v patách, býkovi nepochopitelný. A byl pánem situace.

Není to úchvatné?

Co se koridy týká, může se česká literatura pochlubit skutečným skvostem. Jeho autorem je Pavel Durdík, lékař, jenž působil ve službách koloniálních vojsk v Nizozemské východní Indii. V roce 1894 podnikl cestu do Španělska a výsledkem jeho zaujetí koridou se stala znamenitá publikace Zápas s býky (Corrida de toros).

Kromě až encyklopedicky přesného popisu klání v aréně se Durdík věnuje i věcem s koridou bezprostředně souvisejícím - navštívil třeba farmy specializující se na chov býků. Toreadoři, se kterými hovořil a které v knize představuje, patřili k poslední generaci staré zápasnické školy a v Hemingwayově době už byli legendami. Osobně jsem se s koridou setkal neočekávaně a na naprosto nepravděpodobném místě, v Libínském Sedle na Prachaticku. Místní hospoda byla vyzdobena toreadorskými proprietami: banderillami, muletou, mečem, nad štamgastským stolem vycpaná hlava býka. Na zdech visely plakáty z arén po celém Španělsku z šedesátých a sedmdesátých let a na nich figurovalo mezi matadory pošpanělštěné české jméno. Za pípou stál uhrančivě vypadající muž s toreadorským copánkem vinoucím se mu vzadu na krku. Při psaní této recenze jsem prohledal své staré deníky a zjistil, že to bylo 30. června 1986. V šedých normalizačních osmdesátých letech působil toreador v Čechách obzvlášť bizarně. Paměť je ošidná a po tolika letech mívám občas pocit, že se mi to jenom zdálo. Pokud by někdo ze čtenářů věděl o onom panu hospodském nějaké podrobnosti, budu moc rád, napíšete-li mi na adresu redakce Salonu.

Spisovatel Ernest Hemingway sleduje s manželkou madridskou koridu. Píše se rok 1959.

Spisovatel Ernest Hemingway sleduje s manželkou madridskou koridu. Píše se rok 1959.

FOTO: fotobanka Profimedia

Manuel zaznamenal čerstvou krev lesknoucí se na černém rameni a stékající po kapkách po býkově noze. Uchopil meč pravicí a vytáhl jej z mulety. S muletou drženou nizoučko v levici se naklonil k levé straně a zavolal na býka. Býk napjal nohy, oči na muletě. Už jde, pomyslel si Manuel. Uff!

Jak se s útokem otáčel, vlekl muletu před býkem, nohy nehybné, meč opsal křivku, světelný bod pod obloukovkami.

Když se pase natural uzavřelo, býk se hned vrátil k útoku a Manuel zdvihl muletu k pase de pecho. Pevně vrostlý do země, býk mu prošel kolem hrudi pod zdviženou muletou. Před chřestícími tyčkami banderill uhnul hlavou dozadu. Žhnoucí černé býčí tělo se dotklo jeho hrudi...

„A teď se dívej na faenu,“ řekl Zužito.

Daleko ve středu arény klečel pod světly Manuel čelem k býkovi, a jakmile oběma rukama pozdvihl muletu, býk s oháňkou vzpřímenou zaútočil.

Manuel zhoupl tělem do bezpečí, a když se býk vrátil k útoku, vedl muletu do půlkruhu, v němž býk klesl na kolena.

Korida, to je smrt na dosah ruky. Na jejím konci býk umírá. Občas při ní zemře i některý z toreadorů. Smrt se ovšem naše současná civilizace snaží vytěsnit. V televizi, tam je jí denně habaděj, taková smrt je ale filtrovaná skrze obrazovku. Smrt in natura, to je onačí kafe; abychom jí nemuseli pohlédnout do očí, odkládáme své blízké umírat do nemocnic a myslivce považujeme div ne za úkladné vrahy...

Katalánský parlament schválil zákon, na jehož základě je v této španělské provincii korida od 1. ledna 2012 zakázána. Slavná aréna La Monumental v Barceloně osiřela.

Tato naše proklamovaná civilizovanost je ve skutečnosti změkčilostí a v důsledku se dříve nebo později obrátí proti nám. Ukazuje se, že jsme stále méně schopni individuálně čelit zlu.

Předevčírem jsem viděl na Mariánském náměstí, jak neurvalý rabachol napadl ženu kvůli tomu, že podle jeho představ nešla dostatečně rychle přes přechod. Vystoupil z auta a do ženy se pustil nejprve fackami, potom s ní lomcoval a sprostě jí nadával. Okolo jdoucí muži se zmohli na to, že vyndali z kapes mobily a fotografovali. Ten nejstatečnější vytočil 158. Tak jako přenechal smrt nemocničnímu personálu, jako přenechal odpovědnost za šnycle a steaky řezníkovi, teď přenechal řešení této dramatické situace policii. Takhle to dopadá s muži, když nemuseli podstoupit iniciační zápas s býky.

Zato mně se zatmělo před očima a šel jsem po tom chlápkovi jak býk po muletě. Žádné hrdinství - živočišné pudy. Až v momentě, kdy jsem se do něj opřel, mě napadlo, že by takovýhle rváč mohl mít v kvádru i bouchačku...