O československé kinematografii: V roce 1970 jsem natočil svůj debut a má první cesta vedla do Československa. Předtím jsem znal jen filmy Karla Zemana, až při svém pobytu v Pra ze jsem se pořádně seznámil s ce lou vaší kinematografií - kupoval jsem si lístky a chodil naslepo do kin.

Československé filmy v sobě tenkrát měly určitou duševní čistotu, vnitřní smutek. Myslím, že byly dobré na prvním místě kvůli útlaku, kterému čelila vaše společnost. Každý útlak má v sobě předpoklad tvořivosti. Současné české filmy neznám, ale určitě jsou jiné. Změna politické kultury musela mít vliv i na kinematografii, jinak to nemůže být.

O době Šeherezád: Ve filmu ani v životě nemám rád lhaní. Nemám rád nepravdivé emoce, uměle vyvolávané napětí. Nemám rád, když se divák cítí vinen, že něco nepochopil, že něčemu nerozumí. Ne rad lidem vyprávím pohádky; doba Šeherezád už skončila. Nemám rád, když děj diváka příliš vtáhne - lepší je, když si ve filmu nachází vlastní obsahy. Zároveň nechci měnit ničí myšlení. Život je už sám o sobě dost komplikovaný, proto se snažím své filmy naopak nekomplikovat.

O poměrech v Íránu: Točit filmy je v dnešním Íránu složité. I když dostanu povolení, může se po půl roce na vyšší místa dostat zcela jiná skupina cenzorů, kteří natáčení zase zastaví. A protože nechci riskovat svůj čas ani své peníze, přesunul jsem se do zahraničí - třeba poslední film Like someone in love jsem natočil v Japonsku.

V Íránu je nesvobody trochu víc než jinde na světě, ale musíme si uvědomit, že absolutní svoboda neexistuje nikde. Útlak najdeme v každém společenském systému, minulém, současném i budoucím, a tak nezbývá než hledat vlastní cestu, jak mu nepodlehnout. Přitom naši profesi dělá zajímavou právě vztah mezi svobodou a nesvobodou - my nesvobodu potřebujeme, abychom mohli hledat svobodu vnitřní, svobodu filmu. Všichni jsme dostali příslib ráje, ale ráj nenajdeme na tomto světě, tady se mu můžeme jedině přiblížit.

Z filmu Šírin (režie: Abbás Kiarostamí, 2008)...

Z filmu Šírin (režie: Abbás Kiarostamí, 2008)...

FOTO: Archív Benátského filmového festivalu

O ženských očích: Šírin je jediný můj snímek, který jsem sám viděl několikrát. Ukojil jsem jím vlastní zvědavost. Není v něm nic než obličeje žen, které na plátně sledují milostný příběh. Natáčení spočívalo v tom, že jsem postavil kameru a každé z ví ce než stovky hereček jsem řekl: „Máš šest minut čas a vzpomínej na svůj nejzamilovanější film.“ A ony seděly a koukaly, občas se smály, občas plakaly, jejich oči získávaly smyslnost a jejich vnitřní pocity vyplouvaly na povrch. Najednou jsem měl přes šest set minut filmového materiálu. Potom jsem hledal nějaký zamilovaný snímek, abych do něj tyto záběry mohl vložit. Chtěl jsem Romea a Julii, ale vlastníci autorských práv po mně požadovali příliš mnoho peněz. Použil jsem tedy obdobný íránský příběh o Chusrevovi a Šírin.

Výsledný film Šírin mi dal víc informací o ženách a jejich charakterech než cokoli jiného předtím. Žádný dokument o nich nemohl říct takovou pravdu. Třeba je zajímavé, že v určitém okamžiku všechny reagovaly stejně. Přitom jsem jim neříkal, co mají dělat, byl jsem jen prostředníkem mezi jejich pocity a diváky.

O divácích: Na celém světě jsou skoro stejní. Můžeme je rozdělit na ty, kteří chodí do kina za zábavou, a na ty, kteří hledají duševní obohacení. Celosvětově se kvalita diváků propadá, nechávají se ohlupovat zvláštními efekty, prvoplánovými emocemi, nehledají nic hlubšího. Kdyby takoví jako dnes byli vždycky, žádného úspěchu bych nikdy nedosáhl.

Tady v Uherském Hradišti jsem byl včera na projekci svého filmu Zkušenost, který jsem natočil před dlouhými čtyřiceti lety. Vzduch v kině byl vydýchaný, připozdívalo se, ale sál byl plný lidí. Ati lidé pozorně sledovali, co se na plátně děje, a pak spontánně zatleskali. Tohle už na Západě neuvidíte. Podle mě už skončila doba, kdy festivaly získávaly prestiž pozváním slavných herců a hereček - dnes ho mohou pozvednout jedině jeho diváci. Pozvat hvězdného hosta není problém, ale získat kvalitní diváky, to je umění.