Vnímáte svůj film Chlapec pojídající ptačí zob jako politický?

Myslím, že všechno, co v této době spatří světlo světa v Řecku, bude prokleto nálepkou politické umění. Plánujete vyprávět intimní příběh subjektivní kamerou a pak vám dojde, že točit o hladovějícím chlapci za časů hospodářské krize je politickou výpovědí z podstaty věci.

Nicméně kdyby měl můj film nastolit nějaké vyloženě politické téma, bylo by to toto: Co se stane, když vás společnost, ve které žijete, začne brát jako neužitečné, vaše nadání a talent se stanou bezcennými. Jak si potom zachovat sebeúctu, důstojnost, když cítíte, že si vás vaše okolí přestává vážit, že jste se v jeho očích stali zbytečnými.

Jak složité je zachovat si důstojnost v dnešním Řecku?

Z pochopitelných důvodů to není jednoduché. Ale konkrétně v Řecku je situace ještě o něco komplikovanější než v jiných krizí zasažených státech. My Řekové jsme totiž vychováváni k tomu, abychom své slabiny umně skrývali, říct si o pomoc je vydáváno za slabost. A kapitalismus to ještě zhoršuje, což říkám s respektem ke všemu, co naší zemi přinášejí bohatí, silní a úspěšní jedinci. Vzniká u nás nový druh hanby. Lidé se stydí za to, že jsou chudí, slabí a neúspěšní. A hanba vždy vede k izolaci. Proto je i můj hrdina ve svém boji osamocen.

Je hanba něco, čím si v současnosti prochází celá vaše země? Minimálně Evropou jste k tomu tlačeni, když se na Řecko dívá jako na svůj nejslabší článek. 

Osobně nic jako hanbu necítím. Hlavně proto, že se mi nelíbí, jakým způsobem Evropa a především Evropská unie ve své současné podobě funguje.

Ano, jsme momentálně spolu s Portugalskem, Irskem a brzy také s Itálií a Španělskem „slabými články“. Něčím podobným jako byly africké kolonie v předminulém a minulém století. Opravdovou hanbou je ale fakt, že se Evropa od toho 19. století moc nezměnila, že stále vykořisťuje část světa, kterou uměle udržuje v chudobě a v zadlužení jen proto, že je to pro ni výhodné. A co je horší, její strategie jsou k obyvatelům těchto „slabých článků“ čím dál krutější a nelidštější.

V závěru vašeho filmu Chlapec pojídající ptačí zob je hlavní postava – onen chlapec, který je talentovaným operním zpěvákem – nucen odejít ze svého bytu a najít si nové místo k žití. Tím se stává jakýsi polorozpadlý dům, ve kterém se mezi odpadky povalují zbytky symbolů řecké tradice: sloupy, sochy.

To místo je plné symbolů minulosti, plné odpadu. A on sem snadno zapadne, protože i chudí lidé na okraji zájmu jsou odpadem moderního světa. Na jedné hromadě tu naleznete rovněž symboly hrdinství. Řecká historie je plná hrdinů, všechna naše hrdost vyrůstá z velkolepých bojů, statečných obětí a bystrých duchů minulosti. A můj film se kolem jednoho takového hrdiny točí. Ve válce, kterou poslední roky prožíváme, je obětí. On a jeho žlutý kanárek, kterému ujídá z porce. Oba jsou v dnešní době k ničemu – umějí jen zpívat. Zbyli tu z dávných časů. Možná kdyby se narodili dříve, v některé ze slavných dob řecké minulosti, postavili by jim sochy a udělali z nich nesmrtelné ikony. Ale dnes musí bojovat o základní potřeby.

Z debutu řeckého režiséra Ektorase Lygizose Chlapec pojídající ptačí zob

Z debutu řeckého režiséra Ektorase Lygizose Chlapec pojídající ptačí zob (2012)

FOTO: KVIFF

Současná řecká kinematografie se na hospodářskou krizí zkřivenou realitu dívá velmi specifickým způsobem. Filmaři nemíří svou kamerou na létající dlažební kostky, ale spíše na intimní příběhy konkrétních lidí či rodin. Proč tomu tak podle vás je?

Využíváme tento prostor pro trefné alegorie. Na svět přicházíme do svých rodin. Naši otcové, matky, bratři a sestry jsou našimi přáteli, naší útěchou a zároveň našimi utlačiteli, naší nejvyšší překážkou v rozletu i našimi největšími nepřáteli. Popis rodinného života se tak snadno může stát popisem života celé společnosti. A podobně – pokud se soustředíte na izolovaného jedince, vlastně tím jakoby v negativu popisujete masu.

Ale neřekl bych, že je to specificky řecká záležitost. Tvrdě politicky lze vykládat třeba poslední film Mikea Leigha Další rok, který na velmi osobní úrovni popisuje dění kolem jedné anglické středostavovské rodiny.

Jak obtížné je dnes natáčet film v Řecku? Mají tamní obyvatelé vůbec náladu trávit svůj čas s uměním?

Popravdě řečeno v Řecku je dnes složité úplně všechno a film nebo třeba divadlo nejsou výjimkou. Jasně, můžete natáčet stejným způsobem jako my a jako většina ostatních v rámci naší filmařské generace – to jest nikomu za nic neplatit a neustále se někoho doprošovat. Umění vznikající za chudoby je určitou hodnotou, jenže v žádném umění se už neobejdete bez profesionálního přístupu. A tyhle dvě věci se často vylučují.

Mezi lidmi je dnes umění bráno jako luxusní statek. Já ale věřím, že je primární potřebou. Jak jinak byste chtěl vysvětlit, že dokonce již pravěké společnosti se bez něj neobešly. Umění vám dává něco, co vám sex, jídlo, vzdělání, láska ani náboženství dát nemohou.

Může ale ještě dnes umění něco doopravdy změnit? Nezlenivělo po letech relativního dostatku a nestalo se jen prostorem, kam si chodíme odpočinout?

Bohužel, umění svou opravdovou sílu ztratilo a je většinově považováno za pouhou oblast zábavy. Ale stále platí, že jenom skutečné umění vám umožňuje lépe poznat sama sebe, proniknout do oblastí vlastní mysli, které mají s rozumovým pojetím reality společného jen málo. A zároveň posiluje velmi specifický druh kolektivity, určitou metafyzickou sounáležitost a možnost vztahování se k ostatním.

Když se v českých novinách píše o vaší zemi, reportéři oslovují české odborníky, řecké emigranty, kteří ztratili kontakt se svou domovinou už dávno, nebo lidi, kteří na jih jezdí ve spojení s cestovním byznysem. Chybí nám zdroje přímo z řecké reality. Berete natáčení filmů také jako efektivní způsob, jak světu říci něco o vlastní kultuře, společnosti, o situaci v Řecku?

Určitě, ta efektivita ale stoupá především s tím, jak moc osobní je to film. Čím více „vyrůstá“ ze svého tvůrce, tím přesnější nápovědy o jeho životě může sdělit lidem, kteří o společnosti, jíž je on přirozenou součástí, mnoho nevědí. Ano, hrané filmy nejsou dokumenty. Nemusí být doslovně přesné, nepředávají ověřené informace v jejich nejčistší podobě. Ukazují však záchytné body, které pak mohou být při náhledu na onu zemi zvenku užitečné.

Samozřejmě nežiju v iluzi, že znám Thajsko, když mám nakoukané filmy Apichatponga Weerasethakula, ale troufám si říct, že díky němu dokážu jeho zemi na určité smyslové úrovni vnímat.

Ektoras Lygizos

Ektoras Lygizos

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Máte představu, jak vás, Řeky, vnímá zbytek Evropy ? 

Hodně Evropanů se proti Řekům nepřátelsky vymezuje a podobně se samotní Řekové nepřátelsky vymezují proti imigrantům. A obojí se děje jen proto, aby bylo na koho svést současnou krizi a nezaměstnanost. Řada lidí prostě chce věřit tomu, co se na ně valí z médií, včetně všech stereotypů o lenosti Řeků a násilnosti imigrantů. Osobně z toho mám pocit, že se jen systém snaží přesměrovat přirozený vztek těch dole tak, aby nesměřoval na ty nahoře. Že produkuje „nepřátele“, aby odvedl pozornost od sebe sama.

Vidíte před Řeckem nějakou cestu když už ne ke světlejším, tak alespoň ne tak temným zítřkům?

Rozhodně nejsem optimista. Dokonce si myslím, že realita překoná i ty nejděsivější konspirační teorie. A věřím, že se nic doopravdy nezmění, dokud tady bude existovat monetární systém, dokud se vše dál bude točit jen kolem peněz, dokud se lidé budou na jejich shromažďování soustředit víc než na samotnou práci. Dokud bude moc důležitější než radost z kreativity, dávání a pomáhání. Řekl bych, že v tomhle jsem staromódní anarchista.

Pak se ale nabízí otázka, zda existuje nějaká nenásilná cesta změny, způsob, jak se zbavit závislosti na ekonomickém uvažování.

Chtěl bych doufat, že existuje. Ale spíš si myslím, že když systém používá radikální způsoby kontroly většinové společnosti, adekvátní reakce musí být stejně radikální. Aspoň zpočátku.