Mladý filmař Šudži z vašeho filmu Střih se nechává fackovat jakuzou, aby si tak mohl vydělat na další natáčení. Není obraz ponižovaného umělce jen jedním z dalších klišé?

Pokaždé, když mladý umělec nedostane šanci uskutečnit svou vizi, je to podobné, jako by dostal facku. Můj hrdina si takovým utrpením prochází doopravdy. V jeho případě se nejedná jen o metaforické utrpení. Musí podstoupit nelehké rozhodnutí – vzdát se, nebo přijmout výzvu a riskovat život.

Jeho příběh je však jen základní linkou, na níž se nabalují zásadnější otázky. Co všechno musíme podstoupit, abychom mohli dělat to, co skutečně chceme? Kde končí nadšení a přechází ve ztrátu zdravého rozumu? Šudži si takovou otázku zkouší zodpovědět ve svém filmovém světě. Cítí, že potřeba točit dobré filmy (a mít na ně prostředky) za osobní oběť stojí. A já s ním souhlasím. Když vidím, kolikátý díl Batmana jde do kin, je to, jako by někdo udeřil mě. Nemám nic proti Spidermanům nebo Batmanům, jde mi spíš o to, že v jejich případě nejde o filmy, ale pouze o přehlídky technologie. Chybí mi umění!

V něm právě trpící Šudži nalézá alespoň chvilkovou úlevu. Může umění působit takto útěšlivě?

Samozřejmě. V okamžicích, kdy si Šudži na své trápené tělo promítá oblíbené kultovní scény, dokáže aspoň na pár minut vyklouznout z vnější bolesti. Přenést se do jiné reality, nechat se okouzlovat estetikou. Opravdové umění totiž neotupuje, ale pomáhá bolest překonat.

Není pak uzavření se do světa umění jen jedním z dalších úniků před realitou?

Kdo by se chtěl celý život živit pouze syrovou každodenností? Všichni potřebujeme své malé nouzové východy. Je ovšem dobré během pobytu v jiných světech nezapomenout, kterými dveřmi jsme to prošli na druhou stranu. Jinak se z úniku stává past.

Několikrát jste v rozhovorech zmínil, že současná kinematografie nestojí za nic. Nehodnotí takto své současníky všichni umělci ve všech dekádách?

Já přece neříkám, že všechny současné filmy jsou na nic. Jenom velká část z nich. Když se podíváte na některé starší snímky, které už dnes můžeme považovat za klasiku, snoubí se v nich umělecká a zábavní hodnota. V tomto ohledu zcela souhlasím se Šudžim. Problém dnešních kvalitních filmů je, že se nikam nedostanou. Malá artová kina byla převálcována obludnými multiplexy. A dostat svůj film na festival, kde si ho mohou všimnout producenti, nebo si k němu najdou cestu sami diváci, bývá někdy obtížné a drahé.

Z filmu Střih (režie: Amir Naderi, 2011)...

Z filmu Střih (režie: Amir Naderi, 2011)...

FOTO: KVIFF

Jak jste se coby íránský tvůrce prosazoval v zahraničí?

Ze začátku těžce, ale bylo mi celkem brzy jasné, že chci žít v cizině. Po revoluci (islámská revoluce 1978–1979 – pozn. red.) vycestovat moc nešlo, vláda tlačila lidi k tomu, aby se usadili a měli děti. Příliš mnoho zahraničních zkušeností přináší příliš problémů. Na druhou stranu však také krátkozrakost, uzavřenost a jistou malost, ale na to už autoritářské režimy nemyslí. Kvůli tomu, že naše generace nemohla moc cestovat, je dnes v Íránu tak početně silná mladá generace. Bohužel s nimi nemám kontakt, nevím, jak uvažují. Přesto do nich vkládám naděje, jsou to často právě mladé generace, které dokáží přijít s vizemi, na něž si ti starší už netroufají.

Jak se díváte na současnou íránskou kinematografii? Íránská herečka Leila Hatamiová tvrdí, že je věčná škoda, když se tamější dobře našlápnutá filmařská vlna musí potýkat se zásahy cenzorů.

Dnešní íránské filmy jsou výborné. Pokud vyrůstáte v zemi, která má silné kulturní kořeny, musí se to na vás jako na tvůrci projevit. To samé můžeme vidět třeba v Itálii nebo v dalších zemích. Nakonec se totiž ukazuje, že proces tvoření je hlavně o nových, překvapivých kombinacích již známých věcí. Pokud máte dobré základy, jde vám filmování nebo třeba psaní a malování skoro samo. Cenzura je samozřejmě nepříjemný problém. Žádný umělec by neměl být ponižován ani zastrašován či jinak omezován. Ale abychom jen neopakovali známé pravdy, tak je dobré si uvědomit, že v Íránu je poměrně slušně fungující grantový systém. Natočit film je u nás nepoměrně snazší než třeba v západním světě, kde se sice nemusíte potýkat s ideologickými škrty, zato vás převálcují velká studia a myšlení orientované výhradně na zisk.

Existuje vůbec něco jako národní kinematografie? Není to jen jeden z dalších vágních pojmů světa, který chce mít všechno hezky roztříděné?

V každé zemi se najdou vizionáři nebo prostě tvůrci, které zažité pořádky nudí. Pokud ale žijete v jisté zemi a jste ovlivněni jejími zvyklostmi, dá se předpokládat, že vaše tvorba bude vykazovat prvky srozumitelné pro vaše prostředí. V tomto smyslu se pak, někdy trochu matoucně, mluví o národních kinematografiích. Nejde o stejnost, spíš o podobná východiska vyplývající z podobné sociokulturní základny.

Co pro vás znamená poetika japonského filmu? Řada tvůrců, třeba Quentin Tarantino nebo Sofia Coppolová, se snažila ji napodobit…

Posledních dvacet let vedu po světě workshopy o japonském filmu. Padesátá a šedesátá léta této kinematografie mě velmi ovlivnila. Snímky se vyznačují jistou národní originalitou, ta ale není nijak prvoplánová nebo násilně vmontovaná. To samé máte i vy v československých filmech z šedesátých let.

Jsou z vašeho pohledu originální?

Jsou výjimečně rozpoznatelné. Zběhlejší divák dokáže podle mě po několika minutách promítání rozpoznat, že se jedná o film české nové vlny. Mají svůj specifický humor a vzhled. Ale zpět k Japonsku. To znám přece jen lépe než bývalé Československo. Co se týče filmů zasazených do této lokality, je důležité nezobrazovat Japonsko jako bizarní lokalitu. Každému bych poradil, aby se vykašlal na zemi coby místo, a raději zkoumal její obyvatele. Snažil se pochopit jejich kulturu, uvažování. I o to v mém posledním filmu jde. Jakmile z nějaké země využijete jen kulisy, ztrácíte možnost zaměřit se také na místní poetiku, kulturu či specifické odkazy. Nic z toho do svého filmu nedostanete, a pokud ano, bude to působit uměle a vykalkulovaně. Dnešní produkce se někdy bohužel zaměřují právě jen na atraktivní prostředí, ostatní aspekty zcela pomíjejí.

Byla spolupráce s Japonci hodně odlišná třeba od té s Američany?

Jsou to složití lidé. Vyznačují se velkou systematičností, nikdy netvoří spontánně. Všechno potřebují mít rozvržené dopředu, v opačném případě znervózní. S penězi si na ně nepřijdete, mnohem podstatnější je pro ně pocit důvěry. Na rozdíl od americké kultury, která je založena na silném pocitu individualismu, jsou Japonci zvyklí rozhodovat se jako skupina. Pokud jeden z nich s některým krokem nesouhlasí, zbytek je beze všeho ochotný zvážit celý postup znovu. V případě, že už je ale proces schválený, dokážou být houževnatí a vytrvalí jako málokdo.

Uvažujete nad dalšími japonskými snímky?

Mám v plánu dotočit ke Střihu další dva, a vytvořit tak japonskou trilogii. Vše se stejným štábem. Totožný by zůstal i hrdina, změnila by se jen doba, ve které je usazen. Na postavě Šudžiho mě fascinuje jeho zarputilost. Někomu může podobná vášeň připomínat posedlost, ale je to právě jistý druh šílenství, který dělá z umění něco jiného než jen další prchavý sen.

Na konci Střihu se objeví pasáž, kde právě Šudži jmenuje 100 nejlepších filmů na světě. Nejsou podobné tabulky trochu hloupé?

Je dobré brát tento seznam ovlivněný mým osobním vkusem jako odrazový můstek k dalším skvělým věcem. Nejlepšími arbitry jsou totiž samotné knihy, filmy či obrazy. Pokud se zajímáte o jednotlivé tvůrce, z jejich díla či života se dozvíte, kdo je ovlivnil či kdo na ně navázal. Základní doporučení se vám mnohonásobně rozroste. Je sice dobré mít možnost začít s určitým kánonem, přesto rozhodně neberte doporučení autorit jako jediná směrodatná. Já osobně jsem za podobné, byť trochu zjednodušující seznamy rád. Bojím se totiž, že lidé za dvacet let nebudou vědět, kdo to byl Bunuel nebo Renoir.

Budou vědět, kdo to byl Naderi?

Jasně, že bych byl rád! Kdo by se nechtěl stát součástí historie? Ale počkejte, já to myslel jinak – spíš jde o to zachovat filmy těchto velikánů, aby i další generace mohly zkoumat jejich postupy a metody. Jenom z jejich děl se toho dá spoustu naučit. Já sám třeba nemám žádnou filmovou školu. Myslím, že na rozdíl od jiných oborů není nutné mít odborné filmové vzdělání.

Pamatujete si moment, kdy jste se zamiloval do kinematografie?

Vzpomínám si jenom na to, že jsem vždycky chtěl být filmařem. Už vlastně ani nevím proč… Možná kvůli tomu, že jsem se ve filmařském prostředí pořád motal. Pracoval jsem v kině jako prodavač koly a každý den jsem viděl alespoň jeden snímek. Docela jasně mám ale v paměti okamžik, kdy jsem si uvědomil, že nutně musím něco sám doopravdy natočit. Bylo to v roce 1968 v mých dvaceti dvou letech, když jsem byl na návštěvě Londýna. Kamarád mě vzal na premiéru filmu 2001: Vesmírná odysea. Změnilo mi to život.

Co je na filmech tak fascinující?

Dáte dohromady své zkušenosti, fantazii a výsledek předložíte lidem. Spisovatelé to mají o něco snazší – vytváření obrazů moudře nechávají na svých čtenářích. Sami nabízejí jednu z možných verzí skutečnosti. Nabízejí, ale nevnucují. Jako filmový režisér musíte divákům ukázat takové ztvárnění fikční skutečnosti, které jsou schopni přijmout. Musíte obstát v jejich hlavách.