Proč jste se svým novým filmem vrátil do období druhé světové války?

O všem, co se za druhé světové války stalo, už toho dost víme. Jen nám chybí odpověď na otázku proč. Vemte si holocaust. Pokud si myslíte, že společnost už problém holocaustu vyřešila, že už se nemůže opakovat, velmi se mýlíte. Na konci filmu Stanleyho Kramera Norimberský proces, který se vrací k vyrovnávání se s nacistickými zločiny, říká postava Spencera Tracyho: Kdybychom měli co dočinění se zločinci, nabízí se prosté řešení – můžeme je izolovat od společnosti. Ale my soudíme obyčejné lidi. Je jednoduché se zastavit a o někom říct, že je zločinec, identifikovat na první pohled zřejmého viníka. Je lehké se s tím spokojit, ale problém zůstává nevyřešen.

Jak daleko jsme se v pochopení holocaustu a vůbec zločinů 20. století podle vás dostali?

Myslím, že se stále nacházíme tam, kde Spencer Tracy v závěru Norimberského procesu. Od roku 1961, kdy film vznikl, jsme nijak nepokročili. Možná mi teď budete jmenovat pozdější snímky, které se o jistý posun pokoušely, třeba Pasoliniho Saló aneb 120 dnů sodomy. Jenže ten společnost nepřijala, vždyť kvůli němu probíhal soudní proces u nejvyššího italského soudu!

Bylo by neodpustitelné, kdybychom se přestali do minulosti vracet a ptát se, proč se věci staly tak, jak se staly. I když samozřejmě může někdo říct, že svítí slunce, že jsme sytí, zdraví – že máme vše a co chceme víc. Ale to je bláhový přístup. Ten základní problém je totiž v tom, že je v nás dodnes hluboko zakořeněna myšlenka, že někdo může někomu říkat, co má dělat, jak má žít, co je správné a co ne. A pokud takhle přemýšlíme, není ke koncentračním táborům až zas tak daleko.

Mluvil jste o Kramerovi, Pasolinim, ale porozumění minulosti je široký společenský proces. Jakou roli v něm může hrát umění?

Není žádná tabletka, kterou si vezmete, a vše se vyřeší. Každý film, který natočíte, každá kniha, kterou napíšete, je hlavně odrazem vaší zkušenosti. A tím, že ji předáte, přechází odpovědnost na diváka či čtenáře. Vy ty lidi můžete filmem či knihou povzbudit, udělat něco, co v nich probudí nové myšlenky, touhu na sobě zapracovat, ale co se děje dál, už je jejich věc. Smyslem umění je dát publiku možnost někam se posunout.

Samozřejmě někteří vaši diváci jsou talentovanější než vy a budou dál vaše myšlenky rozvíjet. Já se chci kupříkladu od kritiků, kteří píší nebo mluví o mém filmu, dozvědět něco, co já sám nevím. Dozvědět se o svém filmu, o sobě samém i o světě něco nového.

Z filmu V mlze (režie: Sergej Loznica, 2012)…

Z filmu V mlze (režie: Sergej Loznica, 2012)…

FOTO: KVIFF

Ve východní Evropě moc snímků na téma druhá světová válka, které by šly proti zažité perspektivě, nevzniká. Proč tomu tak je?

Možná můj snímek režisérům nějakou novou perspektivu nabídne, nebo s ní přijde někdo jiný. Obecně platí, že dobré filmy jsou hodně nakažlivé. Nicméně abyste mohl historii zpracovat, potřebujete odstup. A to chvilku trvá. O Stalinovi se začaly natáčet kritické filmy až v polovině šedesátých let. Společnost není žádný celek, není to tak, že by v jeden okamžik byla schopna něco přijmout a v dalším už ne. Je to komplikovanější proces.

Další věcí je, že obecně klesá úroveň vzdělání, lidí, kteří by se chtěli vyjadřovat nahlas, ubývá. Byla to iluze, když jsme si mysleli, že po pádu SSSR najednou vypukne ohňostroj nových skvělých spisovatelů, filosofů, filmařů, umělců. Následoval spíš pád do propasti. I proto, že se se zánikem Sovětského svazu zhroutil celý sys tém, ve kterém byli umělci zvyklí se pohybovat. Jediné štěstí je, že máme svou kulturní tradici. To je ta jediná stěna, o kterou se můžeme opřít za všech okolností.

Tu žádný režim nemůže pohřbít?

Jaký má vztah Dostojevský k jakémukoli režimu? Stejně jako Platón, Ejzenštejn nebo Tarkovský? Z celého procesu natočení filmu mám nejradši okamžik, kdy je vše hotovo. V ten moment se vaše dílo stává součástí právě kulturní tradice. Třeba si pak žije vlastním životem, ale jeho stopu už nic a nikdo nemůže vymazat.