A dále – relativně početné vedlejší postavy, které se průběžně vynořují a mizí, jsou navzájem dobře rozpoznatelné a zařaditelné. Zápletka nemá jediný chlup nakřivo, napětí roste. Tohle najdete ve všech le Carrého knihách včetně té úplně poslední z roku 2012, která zatím na český překlad čeká – Our Kind of Traitor (což bychom mohli přeložit jako Takový náš zrádce). Pár třicátníků z řad britské společenské elity (Perry přednáší na Oxfordu a snad až zbytečně atraktivní Gail je právničkou se slibně rozjetou kariérou) v ní tráví dovolenou snů na karibském ostrově Antigua, kde je osloví Rus Dima. Z toho, co zprvu vypadá jako pozvání na tenisový zápas, se vyklube daleko záludnější a komplikovanější výzva. Dima ve velkém pere peníze pro ruské vory, kriminální bratrstvo s vlastními zákony podobnými mafii. Teď se ale ocitl ve zlaté kleci domácího vězení; nový Princ vorů má nové metody a Dima je určen k fyzické likvidaci. Obrací se proto na Perryho, který mu coby ztělesnění anglického džentlmenství má zprostředkovat dohodu s britskou zpravodajskou službou.

A máme tu špionážní thriller se vším, co k tomu patří: hrdinové z řad Služby (operativci s běžnými nezvládnutými rodinnými vztahy, elitním vzděláním a romantickým patriotismem maskovaným profesionálním cynismem), zakódované telefony, vytěžování svědků, geografické přesuny (kromě Karibiku navštívíme také Londýn, Paříž i Bern), šampaňské, tenis, akce v terénu „naboso“ (barefoot – bez podpory týmu). Tempo graduje postupně, a i když napětí nepolevuje, pramení spíše z drobnokresby psychologických dramat, která prožívají jednotliví protagonisté, než z akčních scén. A samozřejmě zvrat, ach ano, zvrat, že se z něj hlava zatočí.

John Le Carré

John Le Carré

FOTO: Lefteris Pitarakis, ČTK/AP

Když každou autorovu novou knihu berete do ruky, napadne vás možná, že le Carré už nikdy nenapíše nic tak působivého, jako byly jeho romány z dob studené války, zejména tzv. trilogie Pátrání po Karle ze sedmdesátých let, kdy pocit ohrožení sice nebyl intenzivní, ale o to všudypřítomnější a paranoidnější. Kdo z nás pamětníků by si ostatně nevzpomněl na branná cvičení v pláštěnkách a s igelitovými pytlíky na nohou a na do zblbnutí opakované nácviky pro případ napadení zbraněmi hromadného ničení? A kdo si tehdy dovolil nevědět, kde je nejbližší protiatomový kryt? Vždyť i Bill Haydon, zrádce – ve zpravodajském žargonu krtek – v řadách Služby v románu Jeden musí z kola ven (Tinker, Tailor, Soldier, Spy) má svůj skutečný předobraz v Kimu Philbym, vysokém důstojníkovi britské zpravodajské služby a zároveň agentovi KGB, jemuž padla za oběť celá řada britských agentů působících v zemích východního bloku a jehož odhalení v roce 1963 otřáslo vírou Británie v její tradiční hodnoty.

Le Carré však znovu – i o více než 30 let později a za zcela rozdílného globálního uspořádání – přichází se zápletkami, ze kterých tuhne krev. Jen ten dříve jasně definovaný nepřítel teď ztrácí na jasnosti kontur. Le Carrého poslední kniha by klidně mohla nést podtitul Kterak organizovaný zločin dobývá bašty západní civilizace. Jsme svědky toho, jak tupý a bezskrupulózní gangsterský kapitalismus ruského střihu těmi nejprimitivnějšími metodami pozvolna proniká do lůna londýnské City i Whitehallu, kde uzavírá smlouvy s elitou kultury, která ztratila schopnost se bránit. S elitou, jejíž zákulisní mandaríni (jak je le Carré nazývá) pokrčí rameny, když se jich zeptáte na původ peněz, které jsou připraveni zlegalizovat: „A koho to zajímá?“

V této asociaci mi přišlo na mysl dílo jiného klasika žánru – hororový román Prokletí Salemu Stephena Kinga, kde místní zapomenou na pravidlo „nedělat si do vlastního hnízda“, vpustí mezi sebe tajemného hraběte z Karpat a destrukce jejich komunity je pak už jen otázkou času a Kingova vypravěčského mistrovství.

Z filmu Jeden musí z kola ven (režie: Tomas Alfredson, 2011)…

Z filmu Jeden musí z kola ven (režie: Tomas Alfredson, 2011)…

FOTO: Aerofilms

Snad bychom mohli le Carrého, tak jako někteří jeho britští recenzenti, nařknout z přílišného pesimismu. Jenže když čteme o turisty náhodně natočených záběrech z Jadranu, kde se spolu na jachtě vorského Prince druží lobbisté, právníci, bankéři, stínoví ministři britské vlády s bývalými exponenty zpravodajské služby, nemůže nás při vzpomínce na naši „toskánskou partičku“ nezamrazit. A v souvislosti s aktivitami ruskojazyčných vorů na území ČR a jejich vazbami na naše státní bezpečnostní složky (více viz třeba dokument ČT Kdyby mě zabili…) přichází i trudnomyslnost.

V tomto světle je le Carré spíše hlídkou, která troubí na poplach.