Turistický průvodce nás poučil, že právě tady žila slavná spisovatelka Daphne du Maurier a každodenní procházky podél cornwallských útesů ji inspirovaly k napsání povídky Ptáci, předlohy slavného Hitchcockova filmu.

Hned po návratu domů jsem po té knížce sáhl. Česky nejnověji vyšla ve svazku Ptáci a jiné povídky (Mladá fronta 2010), v němž jsem nalistoval titulní prózu. „Třetího prosince se přes noc obrátil vítr a přišla zima.“ Takhle Daphne du Maurier svůj nejslavnější příběh otevírá a už z té první věty je cítit nejasná hrozba, která se stává čím dál konkrétnější a strašlivější. „Ptáci přilétali na poloostrov v obrovských hejnech a neklidně poletovali sem a tam; kroužili po obloze a zase slétali dolů hledat potravu na štědré, čerstvě zorané půdě, a i když si tu a tam něco sezobli, jako by to ani nedělali z hladu nebo zvláštní potřeby. Neklid je vzápětí znovu vyhnal vzhůru do oblak.“

Příběh o zoufalém boji farmáře Nata proti nekonečné zvířecí přesile funguje díky pečlivě vystupňovanému napětí i díky autorčině odvaze promyslet situaci, kdy se přirozenost a přírodní řád z ničeho nic zvrátí, stejně jednoduše a náhle, jako se obrací směr větru. Povídka Ptáci je lepší než její filmová adaptace, protože Alfred Hitchcock filmovými prostředky své doby předvedl to, co si čtenář musí představit svépomocí, s využitím vlastních běsů, před půl stoletím i dneska, při každém čtení trochu jinak – všudypřítomné šustění křídel a tlukot zobáků do okenic.

Vedle Ptáků obsahuje sbírka ještě jeden klenot – povídku Jabloň, příběh vdovce, který v usychajícím stromu spatří podobu své nemilované ženy. I tato próza je proslulá, ostatně první vydání sbírky, obsahující i Ptáky, se původně jmenovalo právě Apple Tree, tedy Jabloň, a až po úspěchu Hitchcockova filmu se objevilo nové vydání téže knihy pod titulem The Birds and Other Stories. Stejně jako v Ptácích, i tady autorka staví do popředí „nelidského“ hybatele, jehož prostřednictvím vytváří psychologii zápletky – a v tomto případě dokonce přidává cosi jako skrytý, nešťastný milostný příběh. Právě charakter ženy, ukrytý do jabloně, vyvolává tajemství a dodává povídce hloubku, vystupující z děsuplných rekvizit.

„Vidíte ty racky?“ ukázal náš anglický kamarád na dvojici, stojící na střeše kavárny jak sousoší z bílého kamene. Na promenádě před kavárnou seděli na lavičce turisté a vybalovali svačiny. „Čekají na ty lidi, až začnou jíst, pak jim zkusí ty sendviče vyškubnout z rukou.“

Radši jsme sklopili oči a přidali do kroku.