Pěkné na těch burcujících prezentacích je, že se po nich nemohamedánovi hned začne chtít plodit děti. Plození dětí je činnost chvályhodná a měla by se podporovat státem. Horší na pamfletech z mejlu je, že jsou úplně vedle.

Průměrný počet dětí na jednu ženu nemá s náboženstvím skoro nic společného. Křesťanská Etiopie je v první desítce států s nejvyšším počtem dětí na ženu stejně jako muslimský Afghánistán. Na opačném konci tabulky má Irán nižší plodnost žen než USA, Libanon nižší než Nizozemsko. V Evropě máme dvě země muslimské úplně (Albánii a Kosovo) a jednu napůl (Bosnu). Ani jedna z nich v rození dětí nevyniká, Albánie a Bosna jsou dokonce hluboko pod průměrem.

V přednášce nazvané Náboženství a děti (najděte si ji na www.ted.com, je super) vysvětluje datový analytik Hans Rosling překvapeným katarským šejkům, proč se počet dětí na ženu v jejich zemi pohybuje někde mezi Irskem a Islandem. Důvodem je bohatství. Vprachatých společnostech klesá dětská úmrtnost a v rodině už není třeba mít tolik potomků pro zajištění ve stáří. Platí to pro Lucembursko stejně jako pro Bahrajn.

Dokonce i ženy přistěhovalé do bohatších států začnou rodit méně. Přednáška Pavla Čermáka Zaplaví muslimové Evropu?, která se dá taky najít na internetu, říká: V Nizozemí spadla mezi lety 1990 a 2005 plodnost žen marockého původu ze 4,9 na 2,9 a u žen tureckého původu z 3,2 na 1,9. V Německu rodily ženy tureckého původu v roce 1970 o dvě děti více než německé ženy, ale v současnosti již rodí jen o polovinu dítěte více. Co z toho plyne?

Muslimové nás neurodí. Pokud nás někdy v budoucnu přečíslí, bude to kvůli přistěhovalectví, ne kvůli dělohám. Jestli Evropané najdou chuť a vůli bránit nějak svou kulturní, civilizační či etnickou suverenitu na svém území, mají pro to spoustu prostředků. Přistěhovalectví se na rozdíl od rození dětí dá z pozice státu regulovat civilizovaně.