Článek
Pohledu zdola se nikdy nevzdal, vstříc žádné moci. Ani té předsrpnové, tu usiloval radikálně demokratizovat, ani před skutečností tanků, proti nimž budoval nástup společenského hnutí, ani za dlouhého věznění, a především ne po Listopadu. Jaroslav se neuměl vzdávat. Hájil zájem bezmocných. Postupně, ale dřív než jiní, se důsledněji a trvale osvobodil od konec konců mocenské představy, že k této obhajobě jsou někteří předurčeni výlučně. Svým původem, zaměstnáním, stranictvím. Moc vzniká vždy tam, kde jeden může ovládat druhé, moc je moc nad druhými. Zdá se nutná, záměrně se tak zdá, aby se ospravedlnila. Jedině ona prý může zajistit řád, jedině ona prý i změnu řádu. Jaroslav netvrdil, že může neexistovat, soustavně ale usiloval ji poutat jejím dělením: přerozdělováním moci, zmocňováním bezmocných.
Strana bezmocných je nejúplnější strana, je to celek. Každý je totiž v některém vztahu oním bezmocným. Náboženství se pokoušela postavit všechny bezmocné rovně vedle sebe a moc přiznat Bohu. Církev se však ujala zprostředkování výkonu boží moci a ostatní ovládla v jejím jménu. Šlechta zdůvodnila svou moc vyvoleností a ochranou řádu pro bezmocné, za tuto ochranu však museli zaplatit svou svobodou. Revolučním účelem moci peněz, jichž se každý může zmocnit prací, bylo nahradit moc předem daných privilegií. Svobodné podnikání se proto právem stalo jedním ze způsobů, jak moc účinně přerozdělovat. Spolu s koncentrací peněz však přišlo opět i soustředění moci. Přerozdělování bohatství se pak stalo úsilím přerozdělit znovu převtělenou moc. Tento zápas svedli bezmocní pod kohortou komunistické strany, Jaroslav Šabata byl mezi nimi. Jenže ani v tomto zápase moc nebyla redukována, protože ani tehdy nebyla přerozdělena rovně. Sklon moci umocňovat se, nejprve se sčítat a pak násobit, vedl až k její nikdy úplnější koncentraci.
Komunismus byl ideou, že moc může stát na straně bezmocných. Šabata patřil mezi ty, kdo se pokoušeli vrátit moc obhajobě jejich zájmů, poznal však mezi prvními, že jediný způsob, jak moc poutat, je obnovit moc nad sebou samým skrze její dokonalé přerozdělení. Uvědomil si ale zároveň, že tuto redukci moci, její omezení na moc jednotlivce nad sebou, nelze pro nikoho zajistit, nikomu dát, a to ani v dobré víře. Přijal a nadále rozvíjel již výhradně možnost nezprostředkované moci bezmocných bez rozdílu, moci redukované na moc nad sebou. Tohoto úplného přerozdělení nelze dosáhnout prostřednictvím Boha, moudrostí osvícení, předvojem strany pro někoho, ale vždy jen spojenectvím samotných různě bezmocných. Tak chápu modernizovanou radikální demokracii, Šabatovu novodemokracii, jeho původní a stěžejní filosoficko-politický koncept.
Žižkov, pár minut po půlnoci. Pípla mi zpráva. Jaroslav Šabata zemřel. Nechtěl být naším vůdcem, vůdcem bezmocných, kteří by usilovali o moc, byť pro druhé a v jejich zájmu, tím by své přesvědčení usvědčil z omylu. Byl učitelem chůze po svých. Když se tak spolu s ostatními osamělými sám sebe ptám, koho za něj, jako bych slyšel dávnou odpověď: Udělejte z kůže mé buben a jím veďte společný zápas, neboť kdekoli mocní uslyší zvuk jeho, hned utekou, bojíce se Šabaty v bubnu. Sabatam in timpano formidantes.
