Držíte v ruce Aloise Nebela. Ten už se do švédštiny překládá, je to tak?

Ano, jedna absolventka překladatelského semináře na Södertörns högskola už přeložila první díl a momentálně hledá nakladatelství; ale je to těžké.

U nás i v Německu je to trhák.

V obou zemích knize pomáhá, že v ní rezonuje mnoho událostí z českých i německých dějin a že se odehrává v Sudetech… Ve Švédsku jí nejspíš nepomůže ani stejnojmenný film. Promítali ho letos v únoru na artovém festivalu v Göteborgu a má ho na podzim ještě představit České centrum, ale do běžných kin se dostane jen stěží.

To je zvláštní, u nás mnozí chápou Aloise Nebela jako pop… Teď jste přeložila takový alternativní pop – Nanobook od Mardoši a Milana Caise z hudební skupiny Tata bojs.

Našla jsem tu knížku v knihkupectví v Praze a prostě se mi zalíbila. Je zdánlivě naivní a jednoduchá, ale zároveň velmi výstižným způsobem zachycuje dnešní svět – od lásky na internetu až k virům v nanotechnologii. Na začátku jsme ji chtěli vydat v Aspektu v edici současné české prózy, kde překládáme klasické romány a novely, ale pak nás napadlo, že by bylo zajímavé přidat ke knížce CD Tata bojs Nanoalbum s malým bookletem.

Jak se vám překládala?

Je napsána velmi jednoduše, to není jako překládat Topola nebo Hrabala. Potíž byla jinde, její styl je tak naivní, že jsem musela najít způsob, aby to i ve švédštině znělo podobně lehce. Předtím jsem přeložila Rudišovo Nebe pod Berlínem, což je svým způsobem taky lehčí styl, ale na druhou stranu mnohem literárnější, přemýšlivější, metaforičtější. Musela jsem se autora ptát i na nějaké reálie, což v případě Nanobooku vůbec nebylo zapotřebí.

Proč jste předtím zvolila právě Rudiše?

I jeho debut jsem objevila v Praze. V Aspektu chceme vydávat současnou literaturu a představovat různé hlasy. Ve Švédsku panuje představa o literatuře z východní Evropy jako o těžkém náročném čtení. Tuhle představu jsme chtěli změnit a ukázat, co všechno se v Česku píše. Aspekt začal se svou nakladatelskou činností vydáním tří knížek v roce 2010 a bylo pro nás zásadní, že jsme našli tři autory, každého s jedinečným a navzájem odlišným stylem – Michala Ajvaze (Druhé město, En annan stad), Emila Hakla (O rodičích a dětech, Föräldrar och barn) a Jaroslava Rudiše (Nebe pod Berlínem, Himmel under Berlin).

Jak byli tito tři autoři ve Švédsku přijati?

Jsme malé nakladatelství, naše zaměření je velmi úzkoprofilové. Vůbec nejde o mainstream, takže jsme nijak zvlášť velkou pozornost nečekali. Ale měli jsme skutečně dobré recenze, možná i díky tomu, že jsme mohli Rudiše a Ajvaze pozvat, aby se švédskému publiku osobně představili.

Co oceňovali recenzenti na Rudišovi, kterého jste přeložila vy?

Asi jeho schopnost propojit minulé děje s příběhem ze současnosti, rytmus vyprávění, že je to vtipné a že se děj odehrává v Berlíně – i ve Švédsku je chápán jako velmi živé umělecké město.

Jaroslav Rudiš

Jaroslav Rudiš

FOTO: Petr Horník, Právo

A ohlas dalších knih vydaných v Aspektu?

U Ajvaze si recenzenti všímali především filosofické dimenze knihy, kouzelné atmosféry a krásy jeho jazyka. U Hakla přesného a pohotového dialogu mezi otcem a synem a jak z toho dialogu postupně vznikne hlubší porozumění jejich vztahu.

Jedinou námitkou recenzentů bylo, že je náš výběr z české literatury příliš sexistický. Ve Švédsku je tohle hodně důležité, některá nakladatelství se zaměřují jenom na ženy nebo mají reguli, že musejí vydávat autory a autorky půl na půl. My jsme to taky na začátku řešili, ale nakonec jsme se shodli, že nám jde primárně o kvalitu textů. Ale už na podzim vydáme konečně i českou autorku, a to Květu Legátovou.

Problém při výběru, co přeložit, taky je, že u vás vychází hodně románů časově náročných na překlad. Rádi bychom vydali třeba Sestru od Jáchyma Topola, ale momentálně je to nad naše možnosti, přeložit takový román trvá několik let. My jsme prozatím finančně a časově odkázáni na kratší formáty.

Jaký komerční úspěch má produkce Aspektu?

Všechny zmiňované knížky se prodávají v podstatě stejně. Vydali jsme vždy tisícovku kusů a prodalo se jich zatím přes polovinu, což je dostatečné množství, abychom mohli ve vydávání pokračovat.

Čím se vlastně živíte, když není překládání vaším zaměstnáním?

Externě vyučuji na ústavu slavistiky Stockholmské univerzity, kde mám kurz české literatury, a na ústavu translatologie, kde vedu seminář překladatelství. V posledních letech jsem se ale hlavně živila překládáním titulků pro televizi z angličtiny a občas i z češtiny.

Co z novější české literatury vás v poslední době zaujalo?

Já žila v Praze asi pět let a v té době jsem četla hodně, byla jsem v tom prostředí ukotvená a měla přehled. Od té doby jsem tam byla jen jednou a mám pocit, že jsem se od českého literárního dění hodně vzdálila.

Taky mám dvouletou dceru a druhé dítě čekám v září, tak nemám na čtení čas, dělám spíš jen to, co musím, což momentálně znamená redakci Jozovy Hanule a Balabánovy novely Zeptej se táty, která má v Aspektu vyjít rovněž na podzim.

A do Prahy vás zaválo co?

Dostala jsem v Čechách stipendium, napsala tam svou diplomovou práci a pak se vdala za šíleně nadaného běloruského básníka Maxe Ščura, který žije v českém exilu. Napsal román s pracovním názvem Tam, kde nejsme, který získal v roce 2004 americkou cenu Janky Juchnavce. Rukopis bohužel nemůže v Bělorusku vyjít: nakladatel by kvůli němu mohl mít výrazné potíže.