Pamatujete se na svou první knížku?

Myslím knížku, která z vás udělala čtenáře. Narodil jsem se do rodiny, kde se vyprávěly příběhy. Můj otec byl novinář, ale všichni kolem, tetičky, strýčkové, všichni uměli vyprávět příběhy, takže jsem je snídal, obědval... Neposlouchal jsem je jen před spaním, ale pořád. Některé byly pravdivé, ale spousta jich byla vymyšlených. Jsme vlastně rodina lhářů, která tuhle svou potřebu uvolňovala v příbězích.

První knížky mi ovšem četli rodiče: různé klasiky, básně pro děti, které dodnes umím zpaměti. Tatínek mi četl i z bible, takže můžu říct, že jsem ji oceňoval dřív, než jsem jí vůbec rozuměl.

První knihou, kterou jsem začal číst sám, byla nejspíš také jedna izraelská klasika a také o podobném strýčkovi, o kterém píšu já – o starém člověku s duší dítěte. To mě na něm přitahovalo: že je sice starý, ale nemá sklon chovat se jako dospělý, nenařizuje třeba dětem, kdy mají jít spát.

Po letech, když mi vyšla má první knížka o strýčku Ludvíkovi, jsem si uvědomil, že má v sobě stejný paradox, rozpor mezi dospělostí, odpovědností, vzděláním a na druhé straně dětskou fantazií, touhou po dobrodružství.

V jednom z příběhů vyprávíte o strašidle, které požírá příběhy. Lidé si tak nemohou povídat, přijdou i o sny a vzpomínky. Vy si asi nedovedete představit den bez příběhu…

Příběhy nejsou jenom to, co čteme, nebo to, co říkáme. Pro mě je příběh schopnost vyjádřit jakékoli myšlenky, pocity, sdělit, co se mi za celý den přihodilo, a předat to někomu jinému. Příběh je přece základní věc, kterou máme, proto je základem literatury. Kdybychom ztratili schopnost předávat příběhy, byla by to tragédie. Ve světě bez příběhů by nemělo cenu žít.

Ty své z knih o strýčkovi Ludvíkovi taky nejdřív vyprávím neteřím a synovcům. Mám nějakou prvotní myšlenku, kterou pak rozvíjím. Pocit, že se takový příběh ztratí, strach, že bude ze světa vymazán, mi vnukl nápad o strašidle, které příběhy požírá. A taky samozřejmě když píšete knížku pro děti, pohádky, musí tam být nějaké strašidlo.

Na dětech je úžasná jejich schopnost úplně se do příběhu vžít, ponořit se do něj, stát se jeho součástí. Tohle dospělí považují za dětinské. Dospělí v sobě mají příběhy samozřejmě také, jenže zamrzlé. Mají nějaký svůj příběh, kterému věří, ale v rigidní podobě, jsou v něm zaseklí, nedokážou se od něj odpoutat. Protože svým příběhům věří, nedokážou z nich na rozdíl od dětí vystoupit, a jsou dokonce schopni kvůli nim vést války a zabíjet. Děti jsou v tomhle ohledu mnohem svobodnější, pružnější, dokážou mezi příběhy přecházet, vstoupit do jednoho a zase z něj vystoupit a ponořit se do jiného.

Takhle si pamatujete své vnímání příběhů, nebo to máte odpozorované od svých synovců a neteří?

Hlavně si to pamatuju ze svého dětství. Děti se mě často ptají, jaké to je být spisovatel, jestli se mi to líbí. Samozřejmě že se mi to líbí, jde o posedlost, vášeň. Možná právě proto, že mi to umožňuje procházet mezi příběhy a že si tak trénuji opouštění příběhů, že je můžu nechat odcházet. Díky tomu pak mohu i lépe pozorovat jejich dynamiku, sledovat, jak jsou pravdivé, lživé nebo obojí zároveň.

Teď jsem byl na besedě v české škole a bylo úžasné pozorovat, jak je má kniha univerzální, že české děti jsou z ní úplně stejně nadšené a ptají se na stejné věci jako ty v Izraeli. Takže mě kromě pružnosti fascinuje také univerzálnost.

Možná proto se český nakladatel rozhodl mou knížku vydat – věří, že se v české kultuře zabydlí, že i českým dětem něco řekne, že láska k dobrodružství a takový ten paradox mezi dospělostí a touhou po dobrodružství je věc univerzální.

V příbězích o strýčkovi Ludvíkovi si nekonečně vymýšlíte. Co je to pravdivost příběhu?

Můžu to vyjádřit takhle: Někdy lžu, abych řekl pravdu. Mahátma Gándhí v době střetů mezi muslimy a hinduisty řekl moudrou větu: Nenechte se zmýlit skutečností. Podle toho se řídím. Pravdivým příběhem je pro mě třeba i to, co chci, aby se stalo. Někdy píšu více o realitě, někdy nad realitou nechávám převládat fantazii. Kdo mě chce poznat, musí poznat i mou představivost. Takže pravdu hledám někde mezi realitou a fantazií. Nedá se říct, že by realita byla pravdivá a fantazie ne. Zvláště děti v době, kdy začínají číst, to od sebe neoddělují jako my, dospělí. Přecházejí od jednoho k druhému a trošku jim obojí splývá.

V jednom z příběhů se ze strýčka Ludvíka stane šváb. To se lidem běžně nestává, ale často se tak cítí. Je to taková metafora, použil jsem fantazii, abych vyjádřil nějaké pocity, emoce. Jsou to pro mě takové vrstvy – fantazie, za ní se skrývá pravda a za ní je zase fantazie. A to, co je fantastické, může být velice pravdivé. Nevzdávám se reality, ale kombinuji ji s fantazií.