Článek
V sauně jsou dřevěné stěny, které mají vedrem zacpané uši, a tři teplomilní spisovatelé se modlí, aby v téhle kafkárně neumřeli na infarkt, a co chvíli skáčou dírou v ledu do Vltavy. A když z ní vylezou naposledy, vydají se na Západ a barvitě mu podají zprávu o sovětské okupaci.
Tato slavná a hispánskému kulturnímu okruhu známá historka z pražské sauny je vylíčená v mnoha článcích a rozhovorech. Vzpomínal na ni před pěti lety i Carlos Fuentes, když přijel do našeho hlavního města pokřtít knihovnu Institutu Cervantes, která je po něm pojmenována.
Před pár dny zesnulý Fuentes dokázal psát nejen brilantní filosofující eseje nebo politické komentáře (naposledy se den před smrtí vyjadřoval k situaci ve Francii), měl také svou snovou, románovou polohu, blízkou pojetí Cervantova Dona Quijota, kdy román zrcadlí putování ke smyslu, strhává roušku nesmyslu a staví se ke skutečnosti čelem a toto čelo je stvořené z magických metafor. Takovým románem je pro mě Fuentesův Starý gringo o mexickém putování amerického novináře Ambrose Bierce v době tamní revoluce. Jeho předobraz, skutečný Bierce, nechtěl zemřít v posteli, a tak se vydal pro smrt na jih. Ve svém posledním dopise napsal: Být gringo v Mexiku, to je eutanazie. A od toho se odpichuje děj Fuentesova románu, který psal svou klíčovou knihu dvacet let. V době e-booků, kdy se spisovatelům doporučuje napsat nejméně dva kousky do roka, je pro mě Carlos Fuentes příkladem hodným následování. Říkal, co si myslel, a psal jako bůh. A klidně si dával načas…
