Byl jsem se Šofarem U Parlamentu na pečeném koleni. Zapíjeli jsme ho znamenitým plzeňským z tanku. Už jsme dojedli a jenom tak klábosili u piva, když do lokálu nahlédnul Kazimír Turek. Hledal tu Ladislava Horáčka, toho z nakladatelství Paseka a zdejšího zasloužilého štamgasta. Horáček se ten večer už odebral domů, jakmile ale Turek uviděl mne se Šofarem, přisednul si a za tepla nám vyklopil nápad, který chtěl původně nadnést Horáčkovi.

Se Standou Škodou vymysleli, že udělají jakýsi negativní literární bedekr. Praha pohledem odspodu, z prachu ulice, viděná skrz mřížku od kanálu, a že osloví Topola a Placáka a Balabána a snad by se něco dalo použít i z Hodrové a Ajvaze a jestli nechceme také něco napsat. To se odehrálo v listopadu 2009.

Napsali jsme. Šofar i já. Bohužel se tvůrčí tandem Škoda–Turek rýmuje se škoda, že skutek utek. Čekali jsme rok. Dva roky. A s našimi povídkami o Praze se nedělo nic. Letos na jaře jsem nevydržel a tu svou jsem nabídl časopisu A2. Šofar to pojal mnohem velkoryseji a neuveřejněnou povídku vzal jako ponouknutí osudu, aby ji použil coby zárodek pro novou knihu, která právě vyšla a jmenuje se Zradidla čili lapy (Dybbuk 2012).

Pokud nejste myslivci a nejste si úplně jistí, co jsou zradidla, prožeňte to slovo googlem, mně osobně ale ta kniha připomíná spíše řeku. Už grafickou podobou, kdy na 250 stránkách plyne bez přerušení; jednotlivé texty jsou od sebe odděleny pouze mezerou. Především ale řeku připomíná svým rytmem. Drobné texty tu proudí, jako když se voda prodírá mezi kameny, a potom se najednou řečiště rozlije do šířky a je tu obsáhlejší povídka. Doporučuji tu na straně 42 s názvem Konečné řešení. Dobrých textů je v knize ale spousta, nejenom tento. Je to čtení chytré a zároveň plnokrevné.

Do očí to samozřejmě říct Šofarovi v hospodě nemůžu, aby mě neposlal do brdiček, ale je to pravda, a proto to sem musím napsat: Jakube, rád tě čtu!

Aby se řeka mohla rozlít, je k tomu zapotřebí přehradit ji jezem. Šlajsny u Šofara tvoří jednořádkové postřehy: Co jsme si, to jsme my.

Načež nadržená voda padá z jezu dolů a opět se rozproudí a zpěněná víří u balvanů: „Četl jsem Vaši práci a jsem jí nadšen. Ano, přísahám při popelu svých předků, že ještě nikdy v životě jsem lepší práci nečetl. Proto se obávám, kdybychom ji vytiskli, že by se tak zalíbila Jeho Veličenstvu našemu vznešenému Císaři a Pá nu, že by nám přísně zakázal tisknouti věci, které by se Vašemu znamenitému dílu nevyrovnaly. A protože v nejbližším tisíciletí asi sotva bude napsáno básnické dílo takové mohutné síly, vracíme Vám Váš rukopis s nevýslovným politováním a prosíme Vás snažně, abyste nám laskavě odpustil.“ Takto prý čínští redaktoři odmítali rukopisy. Inspirativní!

Když teď po sobě zpětně pročítám tuto nerecenzi, říkám si, že přirovnání k řece jsem zvolil docela trefně, vždyť Jakub Šofar je rodákem ze Žďáru nad… a) Vltavou, b) Rokytkou, c) Sázavou. Správnou odpověď zaškrtněte a zašlete do redakce Salonu, Slezská 13, 121 50 Praha 2. Vylosovaný výherce bude odměněn knihou Stanislava Škody a Kazimíra Turka.