Samozřejmě že nejčastěji tento příkaz zněl na jaře. To byla moje máma nejpilnější a já nejvíc zuřila, protože vidina sezení na bobku a plení záhonků mně prostě lezla na nervy. Nechápala jsem, co mámu na práci na zahradě tolik baví. Vůbec jsem nedokázala pochopit, jak se může těšit z toho, že konečně včely opylovaly rybíz nebo třešeň. Dívala jsem se na mámu s pohrdáním a v duchu si slibovala, že nikdy, ale skutečně nikdy nepodlehnu kouzlu takovéto práce a taky nikdy nebudu mít ruce od hlíny.

Ne, že bych dnes zahradu měla. Nemám. Ale kdybych ji měla, tak se v ní hrabu od rána do večera. Popravdě musím přiznat, že jsem pravidelným divákem všech pořadů o zahradničení. Ano, smějte se mi všichni, ale já s obdivem poslouchám všechny zahrádkáře a jejich recepty na vypěstění té či oné odrůdy.

Moje zanícení pro zahrádkaření nicméně není ověnčeno žádnými úspěchy. Nikdy jsem nic nevypěstovala. Ne, že bych to nezkoušela. S železnou pravidelností každé jaro zasadím do balkónových truhlíků rajčata. Jenže ona nikdy nevyrostou. Dělám všechno, co se dělat má, výsledek žádný. Tak to prostě je. Asi nemám zahrádkářské nadání.

O to víc obdivuju ty, kteří na rostlinku ani nesáhnou, sem tam ji pokropí, a ona vyroste. Loni jsem si posteskla své kamarádce. Vyslechla mě a pak řekla, že její dcera taky sází rajčata, má je v kelímcích, válí se po celém pokoji, jsou už aspoň půl metru vysoká a její dcera se nemá k tomu, aby je přesadila. I požádala jsem ji, aby mi pár kelímků těch jejích zázračných rajčat přinesla. Přinesla je a byla skutečně půl metru vysoká a silná. Přesadila jsem je, starala se o ně a do čtrnácti dnů začala chřadnout. Zatímco dcera mé kamarádky svá rajčata z kelímků nikdy nepřesadila, nechala je jejich osudu a v podstatě se o ně nestarala, aby pak sklidila pěknou úrodu. Já se starala, zalévala, kropila, přihnojovala, povídala si s nimi i jim nadávala a nic. Úroda žádná. Tak už to chodí. Nicméně radost ze zahradničení mi mé neúspěchy zkazit nemohou. Nevím, čím to je. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě je to tak.

Iva Klestilová

Iva Klestilová

FOTO: Archív autorky

Divím se, směju se sama sobě, ale mám radost z každého jara, kdy vidím, jak začínají kvést stromy, lítají včely a vůbec se probouzí příroda. Jediné, co mi kalí radost z prvních jarních dnů, je povinnost podat daňové přiznání, ale o tom nechci psát. Politické problémy jsou mi na jaře ukradené. Nechci slyšet odposlechy, ale zpívat ptáky. Chci se těšit z jara, slunce, které ještě nemá patřičnou sílu, ale už ohřívá zem. Z prvního jarního deště, který je občas ještě plný sněhových vloček. A taky se těším z těch, co přilétají na Hamerský rybník a začínají si stavět hnízda. Hnízdí tu každý rok spousta kachen a jiných ptáků, jejichž jména neznám, ale jsou krásní. A taky sem každé jaro přilétá pár labutí. Loni měly devět mladých. Dvě z nich byly až do zimy tmavé. Labutě jsou nádherní ptáci. Často je sleduju, jak na podzim začínají učit mláďata létat. Je to úžasná studie vzletu. Labuť startuje podobně jako letadlo. Začne mohutně mávat křídly, voda kolem se rozstřikuje, pomalu se zvedá nad hladinu, přičemž nohama po ní ještě nějakou dobu šlape, než se jí podaří nabrat výšku a letět. Když všech devět labutí startovalo na Hamerském rybníku, byl to zážitek.

Tak, takovým zvláštním dojetím z jara poslední roky trpívám. Možná to někomu přijde patetické, možná banální, možná blbé. Tak ať. Nikoho nenutím, aby se radoval či štkal nad první sněženkou či stromem obaleným květy. Ať si každý najde svou radost. Já mám tuto. Akdybych měla zahradu, sázela bych. A že by mi nic nevyrostlo, je téměř stoprocentně jisté.