Teprve zkušenost čmuchavé ho čtenářete vám naplno napálí, kolik nesmyslných písmen ko lem sebe máme. „Tati, co je to Shell?“ (benzínky, kde nenakupujeme). „Tati, co je to Ariston?“ (naše pračka příjmením). „Tati, proč je naše myš Genius?“ (protože umí namalovat na monitor osmičku).

My dospělí už slovní plevel kolem sebe nevnímáme. Samozřejmě si ho nahráváme podvědomě, ale koho by zajímalo podvědomí. Zato děti ho zpracovávají se soustředěnou pozorností. Místo užitečných věcí si do hlavy štosují Samsung, ODS, Kenvelo, Hewlett-Packard, Fujitsu, Ford, Sprite, Mironet a Toi-Toi. Šéfové marketingu firem z toho mají radost, ale jsou asi jediní.

Textař skupiny Sto zvířat a reklamní kreativec Tomáš Belko tuhle na Radiožurnálu řekl, že v Praze na nás průměrně zaútočí tři tisíce reklam denně. Můžeme být prý ještě rádi, v New Yorku je to devět tisíc. Značky jsou všude. Jsou na billboardech, když zvedneme oči z prachu, a na podrážkách bot, když je do prachu radši zase obrátíme. Než je dítě stačí všechny přečíst, bude z něj zkušený čtenář. Je nom je nepříjemné si představovat, jaký obraz světa si ze své čtenářské zkušenosti odnese.

Pro aspoň drobné vyvážení jazykového šumu se snažíme kolem dítěte cíleně umísťovat smysluplné nápisy: RÝŽE. KARLŠTEJN. FERDA MRAVENEC. KORÁN. Trochu se mu pletou Karlštejn a Kenvelo, ale dá se to zvládnout. No a když pomaličku, po jednotlivých krocích naučíte čtecí děcko pracovat se šumem zbytečných slov, vzpomenete si, že existuje taky šum obrazový, zvukový, hudební, informační… A zkusíte se sami srovnat s tím, že většina toho, co naše civilizace produkuje, je dokonale zbytečná.