Já vám začnu velkým písmenem J na začátku a skončím tečkou, jako to má Hrabal v Tanečních hodinách pro starší a pokročilé, to totiž bylo tak, že jsem celý začátek letošního roku čekal a třásl se na dobrou četbu, jako bylo loni Šindelkovo Zůstaňte s námi, ten mě namlsal, ale pořád nic, chodil jsem k Fišerovi do knihkupectví den co den – kdybych vás nudil, naproti knihkupectví je řeznictví, tak si tam zatím, než tohle dopovím, kupte kejtu z prejtu – a potom mi v první jarní den přišla z brněnského nakladatelství Druhé město zajímavá anotace na knížku Kubincé Manci, proto jsem napsal mail redaktoru Voráčovi a ten mi odpověděl, že mi knížku hned nese na autobusový nádraží na Zvonařku a abych si ji vyzvednul na Florenci u řidiče studentaagenta, no konspirace jako za starejch časů, a k tomu mi připsal: Petr Vacek je z rodu neotesanejch, ne přešlechtěnejch, blíženec Hrabalův, ale je to svéprávný, povídavý, švih i spontaneita i půvab, navíc za chvíli je ta jednohubka v tobě, jenomže jak jsem tu knížku otevřel, opotil jsem se až ve žlábku, herdek, to je samý plantání a není se v něm čeho chytit, že člověk napíše na začátku velký písmeno a tečku na konci, to z něj ještě nedělá Hrabala, vyprázdněný slova dneska už nikoho nerozdryjáčnějí a nepřimějou k cizoložstvu přímo před udivenejma zrakama vycpavačů velryby z Národního muzea, slova jsou stavebními kameny příběhu, víc se od nich nežádá, nebo musejí přinést nějakou novou zajímavou myšlenku či novou pravdu jako lež svůdnou, bezbřehý plantání především chce ale uhrančivou figuru vypravěče, což nebožka Kubincé Manci narozdíl od Pepina není, zato Olánek to pěkně vyvedl! gratulovali jsme mu na náměstí k padesátinám a voptali se ho, tak co, zdravíčko, slouží, slouží? a Olánek vytáhl přirození a že měl deset piv, tak čůral až na reklamu Náchodských tkalcoven, až tam na tu čárku nad á, a skrz ten oblouk šel pan notář a zdravil nás, tohle je Hrabal a to je to, proč se dá číst pořád dokola a potom si přečtu: synkova žena zvedla oči výš a řekla podívej, právě teď je na našem nebi sedm letadel! a já se taky podívala a viděla jsem jich ne sedm, ale snad sedmdesát, a když jsem se podívala pozorněji, tak jich najednou bylo sedm set a pak sedm tisíc – znamenitý obraz, pročež jsem se natěšil, jakým smělým obloukem mě autor vzápětí ohromí, jenomže autor to nadržený očekávání zase rozplizne vniveč – to když jsem se podívala na celou zemeguľu naraz, to se jednou naučí každej, stačí málo, stačí přestat bejt uhlíkem a vápníkem a vodou a stopovejma prvkama a kdovíčím ještě dalším, pak jde všechno, pak si člověk může vybírat, z jakého úhlu pohledu chce vidět svět, a všechno to říkám jen proto, že když slyším, že velikost kdejaké gauneřiny záleží na úhlu pohledu, tak říkat něco podobného tam dole, to je hotovej nesmysl, dole se úhly pohledu nedaj měnit, dole se mění jen charaktery, slušnost v neslušnost, poctivost v nepoctivost – a dál se kafrá a nadává na poměry, na komunisty, na ódéesáky, na Grosse, Škromacha, Čunka, dojde i na básníky Nezvala a Floriana, do toho mě ale netahejte, politice já nerozumím, já rozumím literatuře a podle mne Kubincé Manci stačí narozdíl od Tanečních hodin pro starší a pokročilé přečíst jednou a není proč se k ní vracet, jestli na to ale máte jinej názor a stojí vám za to, abyste se o něj servali a dali mi po hubě, tak příští středu ve 21.30 pod Staroměstským orlojem, tečka.