Do kin vstoupil váš nový film Tmář a jeho rod aneb Slzavé údolí pyramid. Od začátku v něm jasně formulujete svou dokumentární metodu.

Když se člověk neumí vyjádřit zcela přesně a moudře, přirozeně se zaměřuje na hledání lidí, kteří toho schopni jsou. Moje myšlenky jsou vlastně myšlenky nad cizími myšlenkami. Doufám, že se takto doberu k plnějšímu závěru, než jakého bych byl schopen sám.

V Tmáři se zabýváte mimo jiné nadpřirozenými jevy.

Kvantová fyzika umožňuje vysvětlovat skutečnost jako mnohem složitější, než za jakou jsme ji doteď považovali, a tak nové vědecké poznatky mohou osvětlit některé jevy, na jejichž interpretaci měly dosud monopol církve a jiné „duchovní“ spolky, zneužívající oblast magie a vytvářející síť strachu, do které se vyděšené lidské bytosti snadno zapletou.

Vezměte si takovou synchronicitu. Pokud v mnohamiliónovém městě potkáte starého přítele, vysvětlíte si to jako náhodu. Kvantová fyzika k takovému jevu ovšem přistupuje jinak, vidí ho coby něco přirozeného – jeden foton může být současně na dvou různých místech. To není vtip. Kdyby mě teď poslouchal nějaký teoretický fyzik, asi by mu vstávaly vlasy hrůzou na hlavě, jak snadno spojuji téměř nespojitelné.

V dokumentu mluvíte s lidmi, kteří se s něčím paranormálním setkali. Nepřistupujete k nim ale vždy otevřeně.

Naopak, vždy ke každému přistupuji otevřeně a bez předsudků! Natáčel jsem třeba s rodinou, kterou sužuje poltergeist. A viděl jsem, jak jejich vyprávění na sebe přirozeně navazují. Shodně vypovídají i o celkem zanedbatelných detailech. To nejde natrénovat. Já těm lidem ze začátku nedůvěřuji, ale když jim naslouchám, nemůžu rozhodně říct, že jsou lháři.

Celek bytí musíme chápat jako mnoho textů, které mají svou podstatu, jakýsi generální text (boha), jenže světová náboženství zatahují jevy z prostoru mezi bohem a naším světem do svých nevhodných výkladů, magicky se jich snaží dotknout a zneužít je pro posílení vlastní moci. Často označují boha jako něco, co zahrnuje nejen generální text, ale i meziprostor mezi námi a bohem.

Můj dokument je výzvou, aby lidé k těmto silám přistupovali rozumně, nalezli a pojmenovali nové fyzikální skutečnosti, tj. rozumem popsali prostor mezi člověkem a generálním textem. A aby, než nové fyzikální zákony poznají, čekali a mlčeli, a ne čarovali.

Jenže člověk přece vždy nutně interpretuje svět kolem sebe.

Lepší čekat a mlčet, než nerozumně šťouchat do nebezpečného prostoru. Dokud si nemohu být jistý správností své interpretace, čekám na fakta a rozhodně se nedávám všanc prodejcům nábožných ideologií a cirkusových kouzel.

Systém příčin a následků nabízí jednu fantastickou možnost, jak se z něj vyvázat. Někteří náležitě vzdělaní a otevření jedinci se v některých chvílích dokážou dotknout onoho generálního textu, o němž jsme už mluvili. Takoví vizionáři – církve jím říkají svatí, mezi filosofy, umělci a vědci se mluví o géniích – jsou schopni systém měnit, opravovat, vyvazovat skutečnost z determinací osudu. Mohou nám pomoci vyrovnat se s nežádanými vlivy z magické oblasti.

Vnímáte, že by se během let vaše dokumentární metoda nějak výrazně posunula?

Už od svých prvních filmových pokusů pracuju se smíchem. Když na nějakém jevu objevíte jeho směšný aspekt, odhalíte tak rozdíl mezi realitou a svou nebo něčí falešnou představou o realitě. V okamžicích, kdy se smějete, nahlížíte svět takový, jaký doopravdy je. A k popukání je tady toho vážně hodně.

Čím je člověk starší, tím je zkostnatělejší a plný hlouposti, kterou si stačil za celý život nashromáždit. Tím, že takového člověka nechá odejít, zachraňuje biologický svět sám sebe. Měli bychom se soustředit na to, aby v nás těch stereotypů bylo co nejméně, ale když se opravdu zahlédneme, je to k popukání. Když pláčeme, vidíme jen svůj osud, jen ty determinace, které určují náš život. Když je překonáváme, opravujeme, smějeme se.

Ve svém snímku Moravská Hellas jste s metodou smíchu narazil.

Sledoval jsem partu sebedojímavých lidových umělců, kteří se domnívali, že vytvářejí skutečné hodnoty. Jenže velké umění není o paletě emocí, ale o analýze, která dokáže popsat svět a uvést příklady, jak by ho šlo vylepšit, na základě jediné emoce, ke všem jevům stejné, pramenící ze styku s podstatou. Vizionáři vědí, o co jde.

Film osobně zakázal tehdejší prezident Antonín Novotný. Měli s manželkou projekční místnost se dvěma křesly, kde si nechávali pouštět filmy a pak se rozhodovali, jestli je pustí mezi lidi. Měli k ruce i filmového kritika, který pak jejich názory přetlumočil do Rudého práva. Nedá se ovšem říct, že dnešní česká kritika by na tom byla výrazně lépe.

Mám pocit, že dnešní kritiky hlavně uspokojuje to, když vidí film, který o ničem není. To pak napíšou dostatečně nicneříkající recenzi a velmi rádi snímek doprovodí až k červenému koberci některého ze světových festivalů, jejichž hlavním smyslem začal být obchod se zábavou.

Na celém světě se nezadržitelně rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými. Chudým je třeba dát chléb a hry. Hlavně ať nepřemýšlejí. Zářným příkladem je v tomto ohledu třeba seriálová tvorba. Podívejte se na produkci České televize. Jejich seriály se ani neobtěžují popisovat sociální realitu. Řeší se tam jen, kdo si koho vezme. Dalším omylem je kňourání nad československou minulostí, ta je přece už passé, teď tu máme zcela nové hrůzy. Třeba zastupitele s propojením na podsvětí a policii, kteří vytvářejí zákony a vyhlášky na objednávku těch nejbohatších. Mých pět velkých dokumentárních filmů televize vysílá málokdy a většinou přes půlnoc. Aspoň zakryjou běžné vysílání a to mne uspokojuje.

V čem spočívá zrovna konkrétně pro médium televize možnost, jak se vzpamatovat?

Dostat do dramaturgických týmů skutečné umělce, významné současné české spisovatele. Dneska tam najdete tak možná jejich potomky. Přitom podpora od rozumných lidí, kteří si zakládají na své pověsti, je důležitá hlavně pro začínající autory.

V době, kdy byl ministrem kultury Pavel Dostál, byla snaha, aby se Krátký film stal podnikem, v němž by stát finančně zajišťoval postgraduální studium pro absolventy filmových škol – aby zde svobodně mohli realizovat svůj první velký snímek. Tenhle plán samozřejmě narazil. Akcionáři Krátkého filmu měli na zřeteli hlavně to, jak studia rozprodat.

Žijeme v době, ve které každý rok unikne padesát až sto miliard korun tunely (zajišťovanými našimi zastupiteli) za neustálého zvyšování daní a oklešťování sociálních jistot obyvatelstva.

Mnoho z toho, co dnes pokládáme za dobré umění, narazilo ve své době na nepochopení, protože nebylo zábavou a vnímat ho bylo náročné. Vždycky budou spíš bodovat ta díla, která jsou jen jakousi derivací zažitých stereotypů, které podporují stávající společenské dohody. Základní kategorií umění je přece revolta. Dobrý film je proto dobrý, že neznáme předem jeho interpretaci, naopak si ji musíme vytvořit až ve spolupráci s tvůrcem, a teprve tím nás může hluboce zasáhnout. Běžný snímek je snadné si interpretovat, divák už po pár minutách tuší, kam ho chce autor zatáhnout, jakou emoci z něj vyždímat. Proto je tak důležité dělat divné věci. Nejednoznačné, které v sobě nemají vepsaný návod k použití, zato nesou důležitá témata.

Mají dnešní čeští filmaři ambici zneklidňovat?

Někteří. Pokud se zaobíráte sociálními problémy – a každé dobré umění je ve své podstatě hluboce sociální a altruistické –, zaděláváte si na potíže. Čím víc útoků na sebe zažijete, tím dřív se naučíte odvrhnout vlastní ego a být schopen naslouchat opravdové podstatě věcí, své hlubině bezpečnosti, která vás učí, jak si vybrat ze dvou špatných řešení to pro vás správné, když zcela dobrá řešení neexistují. Tak se učíte dotekům s mystickou podstatou bytí.

Ti, kdo si ovšem problémy přidělávat nechtějí a zaobírají se tématy, k nimž je snadné zaujmout pohodlný postoj, se nikdy neposunou z jakési základní řemeslné úrovně – svou roli v tomto rozhodování hrají i peníze. Já mám ale silnou nedůvěru k těm, co se snaží primárně zbohatnout.

Jste častým kritikem systému, ve kterém všichni žijeme. Jak ho lze podle vás proměnit k lepšímu?

Systém je před padnutím. Současná demokracie už nemá se skutečnými demokratickými zásadami nic moc společného. Žijeme v jakési reklamokracii, zkomičtělé demokracii – vítězí lidé, za nimiž stojí peníze, kterými si zaplatí místa na billboardech. Nezáleží pak ani na tom, jaký má ten který dotyčný politický program – politik už není politik, je kapitalistova investice. Je vidět, a to je hlavní. Podobnými tématy se budu zabývat ve svém dalším filmu s názvem Komunismus. Chtěl jsem ho původně pojmenovat Socialismus, ale tento název mi nedávno vzal a zabral Godard.

Myslíte, že četnost billboardů hraje prim při voličském rozhodování?

Samozřejmě. Strany mají svoje věrchušky, které rozhodují, koho zezdola pustí mezi sebe, to už není demokracie. Všichni to vědí a všichni na to zjevně přistoupili ze zoufalství. Atak věrchuška rozhoduje, kdo bude na billboardu a koho lid zvolí.

Má to podle vás alternativu?

Přechod na referenda. Vezměte si takové Švýcarsko, kde něco podobného úspěšně funguje. Málokdo ví, jak se jmenuje tamní prezident nebo předseda vlády. Zůstávají v pozadí. Občané musí řídit sami sebe permanentními referendy přes počítačovou síť. Mohou si vládnout bez takzvaných zastupitelů, představitelů a jiných sebevědomých sobců. Tato revoluce nás čeká. Oliver Cromwell popravil krále a vytvořil parlament, francouzská revoluce popravila krále a vytvořila občana, ruská revoluce popravila cara a zespolečenštila veškerý majetek. Jsem šťastný, že jsem občan, že žiju v parlamentním systému, že vím, že nemusím nutně být kapitalistou, a těším se, že všichni lidé vytvoří masový parlament na počítačové síti a společně budou hospodařit s kapitálem!

Všechno je ale otázkou postupných změn, uznávám. Svět je blázen.