Má generace už život Věry Čáslavské do detailů nezná a v televizi fascinovaně nesledovala její nepřekonatelnou sestavu na bradlech s dvojitým obratem. Japonci ji nazvali ultrace a paní Věře za ni jako první ženě na světě věnovali skutečný samurajský meč. Když pak v dokumentu vysvětluje, proč neodvolala svůj podpis pod prohlášením Dva tisíce slov, přestože ji to vyneslo vyhazov z TJ Rudá hvězda Strašnice, za kterou léta závodila, a zákaz trenérské činnosti, tvrdí, že by jako správná samurajka nemohla být zbabělá. Mnohonásobná olympijská vítězka pak pět let chodila mýt inkognito baráky do Nuslí.

Zkouším si představit, jestli by minulý režim tak dlouho vydržel, kdybychom měli víc samurajek a samurajů, a jsem si jistá, že nevydržel. Jenže Věra Čáslavská byla prostě výjimečně tvrdá holka. Dokázala na olympiádě v Mexiku v roce 1968 vzdorovitě odvrátit hlavu, když se hrála na počest její rivalky sovětská hymna. Světový tisk tehdy psal o tichém gestu a doma už plánovali, jak jí to spočítají. A přestože měla na rukách tvrdé mozoly od svých milovaných bradel, nedokázala se ubránit svému vznětlivému choti Pepíku Odložilovi.

Je to zvláštní příběh, jízda na tobogánu osudových zvratů, chvíli vám tečou slzy, stejně jako paní Věře, chvíli užasle sledujete, jak byla ve své době zbožňovaná a jak na ni všichni ti uctívači dokázali během několika chvil zapomenout a vyhýbat se jí na ulici.

Celý její život se vlastně podobá ultraci – sledu kočičích pohybů, dramatických zastavení, pádů a vyšvihnutí na další vysokou tyč. Kdysi jsem chtěla být gymnastkou, ale po tomhle filmu si přeju, abych byla aspoň někdy samurajkou.