Její kritici naopak zdůrazňují, že investice do jádra je dnes plýtváním, protože je to technologie nebezpečná, drahá, neefektivní a zastaralá. Že pokud se bude dostatečně investovat do obnovitelných zdrojů, pak jejich rozvoj nejen pokryje naše potřeby, ale vytvoří i nová progresivní průmyslová odvětví, zvýší konkurenceschopnost a zaměstnanost. A navíc, že masivní nástup obnovitelných zdrojů je jedinou možností, jak odvrátit ty nejvážnější dopady změn klimatu.

Bývají to dva monology, které jsou však většinou přesvědčivé jen pro už přesvědčené. Zdá se, jako by reprezentovaly dva rozdílné světy, zcela jiné způsoby myšlení, a přitom jsou to z určitého úhlu pohledu jen odlišné podoby téhož náhledu na svět.

Technooptimismus je takový přístup ke světu, který v rozvoji vědy a techniky vidí možnost řešení základních současných i budoucích problémů lidské civilizace. Spoléhá na to, že lidé jsou vždy schopni na nějaké technické řešení přijít, že moderní dějiny to dokládají a že se nakonec dokážeme vyhnout hrozícím krizím. Počátky tohoto způsobu myšlení a vztahu ke světu můžeme spojovat s nástupem moderní vědy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. Od té doby získal v západním světě dominantní postavení.

Jsou to kritici jádra, kdo své odpůrce často označují za technooptimisty, kteří věří tomu, co jim říkají experti – že je jaderná technologie v principu bezpečná a své stávající problémy vyřeší a že jedině ona dokáže pokrýt stoupající nároky na spotřebu energie.

A kritici dodávají, že tito lidé v principu důvěřují technokratickým elitám a nezpochybňují jejich nárok na pravdu, respektive že jejich technooptimismus může sloužit jako ideologické zdůvodnění technokracie – vlády expertů, kteří demokratická pravidla respektují pouze formálně, protože jim naprostá většina lidí-laiků nerozumí. Experti vědí, kdy je nutno „škrtat“ ve výdajích státního rozpočtu, co je nejlepší pro energetiku, co je nejlepší pro naše zdraví, spánek, sex, odpočinek, trávení volného času… Bez technooptimismu by ovšem své pozice udrželi a obhajovali jen těžko. K čemu by nám byli, kdyby negarantovali, že nám jejich téměř esoterické znalosti přinesou užitek?

Bernd Becher, Hilla Becher: Zeche Hannover 1/2/5 Bochum-Hordel Ruhrgebiet (1973)

Bernd Becher, Hilla Becher: Zeche Hannover 1/2/5 Bochum-Hordel Ruhrgebiet (1973)

FOTO: © Bernd und Hilla Becher

Zastánci obnovitelných zdrojů energie (OZE) říkají, že jádro nepotřebujeme, protože dostatek bezpečné energie vyrobíme ze solárních panelů, větrníků, spalováním biomasy… Na první pohled se tato vize od těch „klasických“ v mnohém liší, především právě zdůrazňováním obnovitelnosti. Její zastánci chtějí skončit s rozrýváním země kvůli vytěžení posledních zbytků fosilních paliv, se závislostí na uranu a riskantní jaderné technologii, která nedokáže vyřešit ani problém ukládání vyhořelého radioaktivního paliva. A zakládají budoucnost na teoreticky nevyčerpatelných přírodních silách.

Jenže: tento „návrat k přírodě“ je umožněn technologiemi 21. století. A v tomto ohledu už není jeho odlišení od jaderného technooptimismu tak zřejmé. Zastánci OZE totiž říkají: Dostatek energie budeme mít proto, že větrníky, soláry a další stroje budou čím dál tím efektivnější, levnější a dostupnější díky rozvoji vědy a techniky a racionalitě fungování ekonomiky a politiky. Zároveň vyřešíme, jak tyto nové zdroje energie zapojit do nových „chytrých“ sítí, které dosud existují jen jako experiment či prototyp, a naučíme se ve velkém skladovat energii, což také ještě neumíme. Prostě: dosud otevřené problémy masového využití obnovitelné energie vyřeší pokrok technologie.

Pokud jde o navázání na technokracii, na první pohled to vypadá, že se mu obnovitelná vize snaží vyhnout: OZE umožní decentralizaci energetiky až na úroveň soběstačnosti obcí či jednotlivých domů. Je to tedy směr k menší závislosti na jakýchkoli monopolech. Zároveň však rýsují zastánci OZE plány obřích větrných parků, gigantických pouštních solárních elektráren a nových rozvodných sítí, které propojí celé kontinenty. Jinak by totiž OZE energetickou soustavu neutáhly. A tyto projekty nejsou zrovna odrazem nástupu osobní nezávislosti, redukce moci expertů a centrální moci.

Bernd Becher, Hilla Becher: Chicago, Illinois (1978)

Bernd Becher, Hilla Becher: Chicago, Illinois (1978)

FOTO: © Bernd und Hilla Becher

Obnovitelná vize je vzhledem ke své čistotě a bezpečnosti sympatičtější než ta jaderná. Sympatičtější ovšem často bývají ty vize, které jsou vzdálenější skutečnosti. Je vcelku jasné, že energetika založená na fosilních palivech dříve či později skončí. Nikdo už netvrdí, že to je směr budoucnosti. Spor se vede o to, kdy a jak rychle je možno a nutno takovou energetiku opustit. Ve hře jsou dopady na krajinu, zdraví lidí, změny klimatu na straně jedné a nesnadnost či nemožnost nahradit uhlí nebo ropu v horizontu několika let či desetiletí na straně druhé.

Zrovna teď tedy stojíme na křižovatce a řešíme, kterou novou energetickou vizi zvolit. Je ale mezi nimi opravdu tak velký rozdíl? A jsme schopni to poznat?

Na této křižovatce vystupuje jádro spíše jako cosi už vyzkoušeného, cosi z „našeho světa“ a přes všechny problémy a krize cosi spolehlivého. Něco, oč se můžeme opřít v těžké chvíli.

OZE obsahují silnější prvek utopie, nejde jen o nějaké alternativní řešení z „tohoto světa“, nýbrž i o výzvu zavedeným způsobům myšlení: energii je možné a nutné získávat nikoli tak, že přírodu drancujeme, spoléháme na konečné zásoby fosilních paliv a přibližujeme civilizaci katastrofě v podobě dopadu klimatických změn. Energii můžeme a musíme získávat v souladu s přírodou, využitím jejích vlastních sil a tedy využitím v principu nekonečných zásob.

Otázkou ovšem zůstává, zda to není způsob myšlení podobný uvažování lidí, kteří toužili létat a připevňovali si na ruce různé nápodoby křídel a vrhali se třeba z Eiffelovy věže, aby tak spáchali originální a možná i elegantní sebevraždu. Je snad možno je považovat za předchůdce letectví, nicméně letadla jsou rozhodně spíše agresivním výdobytkem moderní technologie než „návratem k přírodě“.

Michal Komárek

Michal Komárek

FOTO: Archív autora

Samy obnovitelné zdroje tak v sobě mají rozpor: na jedné straně jsou součástí sympatické a inspirativní vize či utopie, která vyzývá ke změně myšlení a chování jako podmínce důstojného přežití lidské civilizace. Na straně druhé jsou zcela v duchu technooptimismu základem pro údajně ekonomicky i technologicky nejlepší a v nejbližších letech realistické řešení. Klíčové je, aby druhá strana zcela nezastínila první.

Obnovitelná vize je totiž myšlenkově zajímavější než jaderná, jen pokud nepotlačuje právě svůj rozměr utopie, jiného způsobu myšlení. Utopický rozměr obnovitelné budoucnosti vytrhává energetiku z technooptimistického způsobu uvažování, je něčím, co můžeme označit za změnu paradigmatu nebo fenomenologický obrat, návrat k „přirozenému světu“: nevychází jako ze samozřejmosti z teze, že potřebujeme energii k tomu, abychom mohli reprodukovat svůj stávající způsob života. Naopak, kolik energie, k čemu, jakou a jak distribuovanou považuje za naše základní dilemata. Tak například počítá s tím, že OZE jsou nejrychlejší a nejsnadnější způsob, jak zajistit přístup k elektřině stovkám miliónů lidí, které ho dosud nemají. Počítá s tím jako s něčím, co je třeba udělat z hlediska spravedlnosti, nikoli jen ekonomické či energetické efektivnosti či technologické možnosti.

Počítá s propojením například severní Afriky s Evropou, s tím, že si státy budou posílat potřebné dávky energie podle toho, kde právě fouká vítr nebo svítí slunce. A tedy s masivní mezinárodní mírovou spoluprací. Počítá i s tím, že možná nebudeme mít tolik energie, aby svět mohl důstojně a spravedlivě žít na úrovni životního stylu současných Spojených států nebo západní Evropy. Počítá s novým pojetím bohatství, které se blíží více kvalitě života než objemu spotřeby, měří se spíše čistotou vzduchu a vody a zdravím než růstem HDP… Počítá tedy s novou podobou politiky i ekonomiky, mezinárodních vztahů, životního stylu, konzumu.

A právě proto, aby nebyl tento utopický prvek zcela potlačen duchem technooptimismu, je důležité, aby zastánci obnovitelné vize neříkali: Toto je nová energetika pro tento svět. Nýbrž: Jedině změněný svět může naplno využít tuto energetiku. A je otázka, zda má ještě jinou šanci.

Autor je programovým ředitelem Greenpeace ČR.