Větev je jeho svět. Nevím, proč nějakou přitáhne a nějakou nepřitáhne. Podobně si asi počíná malíř při výběru zátiší. Prostě se objeví na verandě jistá větev a jiná zůstává zároveň v lese. Pravděpodobnost, že se nějaká objeví na verandě, je asi jedna ku třem. Z toho vyplývá, že dvě větve se mu během vycházky nelíbily, nebo že je jeho tlama tak malá, že unese jen jednu, a potom je možné, že se mu na vycházce líbilo větví více.

Zůstalo by to tak možná navěky, pokud bych nebyl shodou okolností vyzván, abych se zúčastnil mezinárodní výstavy k poctě Johna Cage v MuseumsQuartier ve Vídni.

Bez problémů jsem namaloval svůj obraz a jakoby náhodou jsem si všimnul okousané větve pod stolem. Můj pes Bruno na ní pracuje s přestávkami již druhým rokem a já si překvapeně uvědomil, že větev pomalu začíná připomínat vypreparované klavíry Johna Cage, a to mnohem více než můj obraz, a že její zenové vyznění by se Johnovi určitě líbilo, neboť co může být zenovějšího než obyčejná, lehce okousaná větev…

Za několik dnů jsem se setkal s kurátorem výstavy, objednal mu panáka a nenápadně se zmínil, že mám na výstavu mimo obraz ještě jednu instalaci.

– Jak je velká? zeptal se lakonicky.
– Asi půl metru.

Objednali jsme si další pití. Po hodině jsem se konečně přiznal, že je to větev, kterou okousal můj pes Bruno, a jestli by nevadilo, kdyby u větve bylo na popisce i jeho jméno. Kurátor nic nenamítal, tak jsem přijel do Vídně s větví o den dříve, abych ji pečlivě nainstaloval.

Ve vídeňském metru jsem ovšem zjistil, že někdy říkat pravdu opravdu nelze. Jeden člověk se mnou totiž zavedl rozhovor na téma větve, která mi čouhala z baťohu. Když jsem si představil, jak mu vysvětluji svou angličtinou, že bude nainstalována v prestižní galerii, asi by mi nevěřil. A kdybych ještě dodal, že tu větev jsem ani neokousal já, nýbrž můj pes, určitě by rychle vystoupil.

V galerii jsem naopak mluvil pouze pravdu, protože jsem nechtěl, aby můj pes vystavoval ve Vídni tajně. Během tiskové konference kolegové umělci dlouze vysvětlovali novinářům, co to vlastně udělali a jaké jejich dílo má smysl. To mě trochu zmátlo, neboť z osobní zkušenosti vím, že umělci vlastním dílům moc nerozumějí. Jakmile jsem se dostal na řadu, prohlásil jsem, že toto je můj obraz a toto je větev, kterou okousal můj pes, a že je to všechno.

P. S. Situace dospěla tak daleko, že jsem se přistihnul, jak se snažím namalovat Brunovu větev na vlastní obraz coby hlavní téma, ale to není všechno, poslední dobou pracuje Bruno na šesti kouscích zároveň! Uvědomuje si, pravděpodobně, že výstava s Emilem (psem Jiřího Surůvky) se blíží. Poněkud zmaten tomu přihlížím a smutně si uvědomuji, že opět jednou žák předčil mistra. Aby toho nebylo málo, tak od 25. května vystavuje Bruno dokonce v Doxu v Praze a na podzim v Domě umění v Ostravě a mně nezbývá, než jeho výstavy objíždět a kontrolovat, jestli nějaká uklízečka omylem jeho výtvor nevyhodila.