John Le Carré
Jeden musí z kola ven
Přeložila Veronika Volhejnová.
Mladá fronta

obálka John Le Carré: Jeden musí z kola ven

FOTO: Archív nakladatelství Mladá fronta

Spolu se stejnojmenným špionážním snímkem, který je vysokou školou filmu, vstupuje do českého prostředí jeho knižní předloha z roku 1974, která je zase vysokou školou psaní. Ocitujme alespoň jednu z autorových evokací anglické krajiny: Déšť se válel po hnědých svazích Quantocks jako dým z děl a pak se hnal přes prázdná kriketová hřiště přímo do rozpadajících se pískovcových fasád. Ale ani takovéto sošné obrazy nedokážou zachránit uvadající slávu britského impéria. Dekonstrukce tajných služeb je totiž jenom roznětka (kterou John Le Carré ostatně zapálil už ve svém prvním bestselleru Špion, který se přišel ohřát z roku 1963), v románu Jeden musí z kola ven jako by byl hlavním tématem právě rozklad a úpadek jako takový – vnitřní prázdnotou trpí všechny důležité postavy včetně agenta-krtka, který hledá naplnění ve službách KGB.

Daniel Glattauer
Každá sedmá vlna
Přeložila Iva Kratochvílová.
Host

obálka Daniel Glattauer: Každá sedmá vlna

FOTO: Archív nakladatelství Host

Čtenáři úspěšné Glattauerovy knihy Dobrý proti severáku (Host 2010) si vymohli, aby mailová láska mezi Emmi a Leem neskončila tak divně, tedy upozorněním, že Leova adresa byla změněna. Po více než tři čtvrtě roku se komunikace obnovuje, „mailoví milenci“ se konečně setkají tváří v tvář (a ne jen jednou). Stále je to však spíše jen flirt a tápání, protože Emmi má manžela a dvě nevlastní děti a Leo se seznámil v USA s Pamelou, která má za ním přijet do Vídně. Na této knize je zajímavé, ještě více než na té první, jak ono formální „zdramatizování“ pomocí mailových dopisů dokáže poměrně banální příběh oživit, obohatit o další rozměry – a čtenář je napínán, jak to dopadne. Protože Leo, jak už to tak u mužů bývá, je poněkud nedůvtipný. Nechal jsi vlny bouřit, jak máš tradičně ve zvyku. Co se známe, přehlížel jsi jednu sedmou vlnu za druhou, milánku.

V. Rada a J. Žák
Příběhy děda Posledy
Plus

obálka V. Rada a J. Žák: Příběhy děda Posledy

FOTO: Archív nakladatelství Plus

Příběhy děda Posledy vyšly poprvé v roce 1937, další vydání už byla zkrácena o jedenáct kapitol a vyšla pod změněným názvem Pan Posleda, přítel študáků, čtenář má tedy konečně po několika desetiletích možnost přečíst si kompletní text. Přestože některé postavy či historky z této knihy se později objevily ve Fričových filmech Škola základ životaCesta do hlubin študákovy duše (viz Ó kolena! Kolena nechť přiblíží se k jezeru či šprt Krhounek), patří román spíše do okruhu Bohatýrské trilogie (o pirátech na Vltavě, žižkovském podsvětí aj.). V časech vysokoškolského „neklidu“ by mohla být kniha značně inspirativní. Bojuje se v ní sice s čarodějem a s nečistými silami na gymnáziu, ale proti této bitvě byly pařížské studentské nepokoje v roce 1968 jen takovou drobnou přeháňkou. A taky je nám třeba takového humoru: bez křeče a pitvoření.

Ivan Adamovič (ed.)
Puls nekonečna

Plus

obálka Ivan Adamovič (ed.): Puls nekonečna

FOTO: Archív nakladatelství Plus

Nejenže je dnes sci-fi literatura legitimní součástí české literatury (i když někdy stále přehlížená), je i důležitým segmentem knižního trhu – výše prodaných výtisků některých sci-fi knih je pro většinu klasických literátů nedohledná. Ivan Adamovič do druhého svazku Kroniky vybral povídky z období od konce padesátých let do konce sedmdesátých let minulého století. Část z nich vyšla jen časopisecky.
Kromě očekávaných jmen (Souček, Weiss, Nesvadba, Kajdoš) čtenáře možná překvapí zařazení textů Ivana Klímy, Pavla Juráčka, Ivana Vyskočila, Zdeňka Lorence, Oty Šafránka či Iva Štuky, tedy těch, které si s tímto žánrem nespojujeme. O sledovaném dvacetiletí vypovídá i editorova poznámka o tom, že téměř polovina uvedených tvůrců nemohla v době normalizace pod svým jménem publikovat.