Z toho kompaktu trčí jako bodliny z ježka osobnosti přetvářející mapu české kultury. Někteří se jako solitéři (kdysi Leoš Janáček, dnes Milan Kundera) zapsali i do kánonu světové kultury. Ale pro mne nejpozoruhodnějším fenoménem jsou brněnské kolektivní akce, obvykle rozložené v dlouhém čase. Jednou z nejvýraznějších je Divadlo Husa na provázku, s nímž spojil Miloš Štědroň, profesí historik a teoretik hudby, velký kus svého života a tvorby. Šťastně. Pokud si někdy zpíváte Zabili, zabili nebo Ani tak nehoří svíčka farářovi, o nichž se domnívám, že zlidověly podobně jako písničky S + Š nebo V + W + J, vězte, že to nejsou písně anonymní. Tyhle melodie z Balady pro banditu k Uhdeovým textům složil právě Miloš Štědroň.

A připomenu ještě další dvě inscenace „Husy“, dva vrcholy českého divadla osmdesátých let: Chameleon aneb Josef FouchéBalet Makábr (variace Brechtova Zadržitelného vzestupu Arthura Uie). Obě jsou to svérázné opery s mistrovskými librety Ludvíka Kundery, obě re žírovala další brněnská legenda, Peter Scherhaufer, a obě by byly živým, aktuálním, rezonujícím divadlem i dnes, malým Josefům F. a Arthurům U. se v Česku daří pořád.

Štědroňova hudba povyšovala každé představení na impozantní zážitek, na vzácnou událost, bě hem níž mizí bariéra mezi jevištěm a hledištěm a divadelní iluze se proměňuje na krátký čas ve skutečnost, divák přestává být voyeurem, přihlížečem a stává se součástí divadelní imaginace.

Knížku Přijdu za poledne. Miloš se dvěma dlouhými podtituly Můj život s hudbou a lidmi kolem ní a Miloš Štědroň, skladatel, muzikolog a pedagog o dětství, literatuře, divadle, hudbě, univerzitě, ale i o Brně připravila na základě Štědroňových vzpomínek z rozhlasového cyklu Osudy (Český rozhlas 3 – Vltava) Olga Jeřábková. Štědroň tu v sevřených kapitolách vypráví o lidech a podstatných událostech, jichž byl sám obvykle také aktérem. Čtení někdy napínavé a vždy překvapující, protože encykloš umí dávat věci do souvislostí. Aniž by se tak deklaroval, je vynikajícím, přirozeným dialektikem.

Jen škoda, že původní rozhlasový žánr nedovoluje ze své povahy to, v čem je Štědroň opravdovým renesošem, když obvykle zastaven v děsivém chvatu odkudsi kamsi na brněnské ulici vypráví o dnešku s příměry z neuvěřitelných kulturních hloubek: sarkastický komentátor, vždy nadšený z lidského hemžení a snažení, vždy v radostném, nakažlivém vytržení nad tím, co všechno je možné…

Tuhle Štědroňovu podobu však aspoň částečně zachycují v kníž ce jeho přátelé a kolegové – Iva Bittová, Milan Uhde, Jaroslav Střítecký, Petr Oslzlý, Bolek Polívka, Arnošt Goldflam a taky Vladimír Morávek svou charakteristikou: Jest Miloš Štědroň přepůvabným plameňákem na českém rybníčku zvaném priegl (rozuměj přehrada, ta brněnská, samozřejmě)…