Letos poprvé se na Finále Plzeň představí zahraniční kinematografie a vůbec prvním čestným hostem bude Polsko. Berete to jako jeden z důkazů dobře fungující česko-polské spolupráce v oblasti filmu?

Myslím, že v současné době globalizace a sbližování, zmenšování světa je jakákoli spolupráce, ať už na úrovni sousedních zemí, nebo na celoevropské či dokonce celosvětové úrovni, úplně přirozená. Zejména v Evropě mizí hranice v nejrůznějších oblastech života. Film je dnes mezinárodní záležitostí, proto je i polsko-česká spolupráce s ohledem na kulturní blízkost našich národů pochopitelná a nepřekvapuje mě.

Mezi Poláky je česká kinematografie populární a oceňuje ji i kritika. Všichni známe filmy Petra Zelenky, osobně ho považuji za autora evropské úrovně. Skutečně můžeme pozorovat snad až módní vlnu obliby celé české kultury. I když máme možná zkreslený pohled, protože se nám vždy víc líbí to, co vidíme u sousedů, než to, co nacházíme u sebe doma. A pravděpodobně se k nám také dostávají jen ty nejlepší české filmy…

V rámci plzeňského festivalu se uskuteční světová premiéra zrestaurované kopie snímku Dvojí svět hotelu Pacifik Janusze Majewského z roku 1975, který se natáčel v Praze, hraje v něm například mladý Roman Skamene, kameramanem byl Miroslav Ondříček. Restaurování proběhlo ve Filmovém studiu TOR. Proč se TOR, jehož jste ředitelem a uměleckým šéfem, rozhodl znovuoživit právě tento snímek?

Protože patří do kánonu polské kinematografie, stejně jako jiné filmy, které jsme k restaurování vybrali a které lze označit za klasické, a měly by být proto uchovány pro příští generace. Dvojí svět hotelu Pacifik je navíc výjimečný polsko-československou koprodukcí. Je logické, že se jeho světová premiéra uskuteční právě v Čechách a na festivalu, kde bude Polsko čestným hostem a kde bude mít Janusz Majewski svou vlastní retrospektivu.

Ostatně Majewski je ze všech polských režisérů Čechům nejbližší. Nejde jen o výběr herců nebo spolupracovníků. On má stejný smysl pro humor, pochází z podobného kulturního prostředí. Žil sice v Krakově, ale narodil se v předválečném, tedy polském Lvově, s nímž je spojena celá rakousko-uherská tradice, která je vám tak blízká. Zatímco například Andrzej Wajda je svou tematikou, ale také typicky polským patosem české povaze a myšlení velmi vzdálený, Majewski by mezi vás svou ironií, ale také jemným, dobráckým humorem dobře zapadl.

Mladý Roman Skamene ve filmu Dvojí svět hotelu Pacifik (režie: Janusz Majewski, 1975)...

Mladý Roman Skamene ve filmu Dvojí svět hotelu Pacifik (režie: Janusz Majewski, 1975)

FOTO: Finále Plzeň

Filmové studio TOR se věnuje restaurování a digitalizaci i díky státní podpoře.

Spolu s dalšími podobnými filmovými studii realizujeme projekt restaurování a digitalizace díky Polskému institutu filmového umění (PISF – Polski Instytut Sztuki Filmowej) a Národnímu audiovizuálnímu institutu (NInA – Narodowy Instytut Audiowizualny), které jsou financovány z veřejného rozpočtu. Myslím, že by se měl každý stát postarat o to, aby jeho audiovizuální paměť nezmizela. Na prvním místě samozřejmě stojí nutnost převést filmy ze starých kopií, které se ničí a ztrácejí barvy, do digitální verze, v níž potom mohou být promítány v moderních kinech, a dostat se tak k širšímu publiku. Nám se takto podařilo zrekonstruovat například Westerplatte Stanisława Różewicze, jedinečný film o hrdinství a ceně lidského života.

Finanční podpora státu prostřednictvím filmových institucí je možná i díky zákonu o kinematografii, který polský parlament schválil v roce 2005. V České republice podobný zákon stále chybí. Jak po sedmi letech hodnotíte jeho přínos?

Filmový trh se díky němu oživil, rozdíl je vidět na první pohled. I když samozřejmě v praxi řešíme řadu provozních a konkrétních problémů s jeho fungováním, je dobře, že parlamentem prošel.

Jak se podle vás za posledních několik desetiletí změnila kinematografie?

Je z uměleckého hlediska primitivnější než dříve, vrátili jsme se o několik kroků zpátky. Děje se tak především proto, že se film stal součástí populární, masové kultury. Kinematografie je demokratičtější, je to médium dostupné většímu počtu diváků než dříve, ale platíme za to ztrátou umělecké kvality a úrovně. V životě už to tak bývá: něco za něco.

V souboji s hollywoodskými produkcemi, ovládajícími téměř všechna kina, evropské filmy prohrávají. Proto je potřeba státní pomoc, nelze spoléhat na volnou ruku trhu, musíme podporovat kvalitní domácí snímky a umělce. Proto jsou také důležité všechny festivaly, kde je ještě možné vidět to nejlepší z evropského filmu.

Otázka způsobu podpory domácí kinematografie a srovnání polské a české situace je také jedním z témat plzeňského festivalu. Do programu je ale zařazen rovněž váš dnes už klasický snímek Ochranné zbarvení z roku 1976, symbol kina morálního neklidu. Za počátek této vlny je označováno vaše společné vystoupení s Andrzejem Wajdou na Fóru filmařů v roce 1975.

Impulsem k němu byla především všeobecná morální korupce a lež, která panovala v sedmdesátých letech, a zklamání z vývoje po roce 1968. Komunistická vláda tenkrát bez přestání mluvila o lidských právech a světovém míru, ale realita, kterou jsme žili, byla úplně jiná. My na ni chtěli ukázat, říci pravdu, a to naším vlastním jazykem, prostřednictvím filmového plátna. A řadě skvělých filmařů – Krzysztofu Kieślowskému, Agnieszce Hollandové, Feliksu Falkovi nebo Filipu Bajonovi – se to skutečně povedlo. Takováto touha po pravdě ale nebyla specifická jen pro kinematografii. Je vidět třeba i v dobové literatuře a dalších uměleckých oborech.

V Ochranném zbarvení se dotýkáte situace intelektuálů, morálních voleb, před nimiž stojí v realitě Polské lidové republiky. Jak vnímáte situaci intelektuálů dnes?

Středoevropský intelektuál je ohrožený živočišný druh. Dříve existovala poměrně úzká vrstva vzdělaných lidí, která se ale časem proměnila ve střední třídu. Ta je sice početně silnější, úroveň jejího vzdělání však plošně klesá, vinou čehož se rozmývají tradiční hodnoty, pojetí morálky. V sedmdesátých letech, o nichž Ochranné zbarvení vypovídá, jsme vedli spor o ideály, který by dnes možná už vůbec nevznikl. Masová kultura nám změnila způsob myšlení. Kvalitu nahradila kvantita. Dříve se naše problémy lišily od těch západoevropských, dnes jsou skoro stejné.

Pro vás ale zůstávají některé problémy a existenciální dilemata neměnné, jak ukazuje váš zatím poslední film Návrat z roku 2009, v němž se vracíte k hrdinům svých snímků ze sedmdesátých let a sledujete jejich současné osudy.

Základní lidská existenciální situace se opravdu nezměnila, aspoň pokud se podíváme na skutečně zásadní otázky, které jsou nám životem kladeny. Scénář k Návratu byl pokusem ukázat, kam by se mí hrdinové mohli dostat, jak by se mohly vyvíjet jejich životy. A je to optimistický obraz. I přes všechny výhrady se domnívám, že žijeme v nejlepší možné době. Proto je vyznění mého snímku pozitivní.

Ve svém novém filmu, na jehož realizaci v současné době sháním finanční prostředky, se pak chci opět pokusit poukázat na relativizaci hodnot – to je jedno z mých věčných témat, které ovšem provází naši civilizaci od počátku a pravděpodobně ještě dlouho provázet bude.