Pan Hoffman už ale přihlášený byl a chtěl mi říct, že je nevidomý a že se na origami dílnu potřebuje připravit předem, a proto chce přesně vědět, co budeme skládat. Na slovo přesně kladl rozhodný důraz. Snažila jsem se tedy zodpovědět jeho dotazy co možná nejpřesněji.

V úterý kolem kulatého stolu sedělo asi deset lidí, mezi nimi pan Hoffman. Muž v lehké, šusťákové bundě jakoby stvořený z jemného a zároveň pevného papíru s velkými slunečními brýlemi na nose. Začali jsme skládat a já vložila panu Hoffmanovi do rukou origami lilii, jak jsme se předem dohodli. Jeho drobné prsty s pečlivě zastřiženými nehty zkoumavě přejížděly po hranách papírového květu. Pak lilii rozložil, až před ním na stole ležel jen čtverec papíru. A on se podle stop záhybů jal ji skládat znovu. Já jsem zatím vysvětlovala ostatním, co a jak, a pan Hoffman mě občas přerušil, aby se zeptal, co přesně má dělat. Zkusila jsem se lépe soustředit na to, co popisuju. Kam který záhyb papíru kladu a jak přesně co ohýbám a zakládám. Vůbec mi to nešlo a mé popisování skutečnosti mi připadalo uboze nedomrlé, přestože podle něj pan Hoffman lilii nakonec opravdu složil.

Když dílna skončila, vyprávěl mi pan Hoffman o tom, že origami skládá už dlouho. A ukázal mi jeden velmi složitý tvar, z něhož po mnoha a mnoha skladech vznikne kostka, nebo proměnlivé mnohostěnné útvary připomínající pichlavé, kosmické květy. Jeho prsty se pohybovaly hbitě a s jistotou uhlazovaly barevný papír. Často na ně myslím, na ty prsty a na to, co přesně vidí. Akdykoli si teď sednu za počítač, abych se pustila do svých příběhů, snažím se popisovat věci tak, aby je pan Hoffman mohl rozložit a pak znova složit. Abych byla rozhodná a přesná jako ruce nevidomého origamisty.