1. dubna jsem polské autorce Olze Tokarczukové (1962) spolupředávala Usedomskou literární cenu. Jako poděkování jsem přibalila dárek: věty, ke kterým mne inspiroval pohled z okna hotelu Ahlbecker Hof. Ve stejném apartmá bude bydlet i Olga, součástí ceny je totiž měsíční pobyt na tomto proslulém místě, jehož majitel se rád obklopuje hudbou a literaturou. Stěžejním tématem pětidenní akce, která předávání předchází, bylo Rumunsko.

2. dubna jsem byla v Berlíně. Petici proti Londýnskému knižnímu veletrhu, kam zbaběle pozvali jen ty čínské spisovatele, kteří tamnímu režimu nevadí, tu onen den podepsala i Herta Müllerová. Narodila se v roce 1953 v německy mluvící rodině v rumunském Banátu, při hranicích se Srbskem a Maďarskem. Její tvorba je od prvotiny Nížiny (Niederungen; povídky vydané v Bukurešti v roce 1982) v podstatě monotematická. Čerpá z atmosféry a zkušeností života německé menšiny právě v oblasti Banátu – spisovatelčin otec sloužil za druhé světové války u jednotek SS, matka byla po válce deportována do pracovního tábora v Sovětském svazu.

4. dubna Herta M. přijela do Prahy. Já, její česká překladatelka, jsem měla uvařit svíčkovou, protože jde o zvláštní jídlo, které dělám ráda a které ona chtěla ochutnat. Vaření svíčkové se podobá psaní. Člověk trpělivě a přesně dávkuje, a přece má pokaždé jídlo maličko jinou příchuť a jemnost. Nehledě na reakce strávníků (čtenářů), kteří „stejně raději rajskou“.

Herta M. prošla v posledních měsících negativní bouří. Prý Nobelovu cenu nezískala za literární um, ale za politická témata. Nestoudnosti ustála. Stejně jako výtky, že se po Nobelově ceně změnila. Nezměnila. Změnilo se okolí. Ona si jen střeží víc samu sebe. Koho jiného by také měla střežit? Spisovatelé nejsou herci. Slovo má váhu. Její hlas zní. A zní hlasitě. Je nesmiřitelná, je náročná, kus skály z Banátu.

Pražský program Herty M. byl pevně stanoven, oběd na německém velvyslanectví, předávání cen Magnesia Litera, tisková konference, čtení v Městské knihovně, recepce v prezidentském salonku. Čas musel být ukradnut. Utekly jsme z předávání cen a hádaly se o barvu měsíce, který svítil nad Prahou a ještě nebyl scelený. A o politice, zaháněly jsme strach. Nejen z antisemitismu, nejen z rasismu, nejen z totalit. Herta M. je křehká vzezřením, věkem, nasazením. „Musíš to všechno vydržet,“ řekla mi. Proč bych měla, na to si budu muset odpovědět sama.

Olga Tokarczuková

Olga Tokarczuková v lednu v Brně

FOTO: Petr Horník, Právo

Když šla jednou v Berlíně Herta M. koupit květiny, zeptala se jí květinářka: „A odkud jste? Z Francie?“ – „Ne, z Rumuska.“ – „Aha, tak z toho si nic nedělejte.“

Stejné reakce zažívá Olga Tokarczuková. „A odkud jste? Z Polska? Aha, tak z toho si nic nedělejte.“ Společně jsme před dvěma lety v USA oponovaly francouzskému kolegovi, který vykřikoval, že Evropa, to je Francie, ostatní je odpad.

Olga T. je přítelkyně posledních let, žije nedaleko českých hranic. V rodinné historii má i příběh odsunu. Pro mne je ženouvílou, kterou zrodila řeka Odra. Blízko ní se narodila, nedaleko ní teď bydlí. Jako dítě si představovala podvodní svět dívky, která v Odře utonula a kterou našli až mnoho kilometrů daleko po proudu. Jak asi vnímala utonulá světlo pod masou vody? Jak k ní pronikalo slunce? Jaké tance s ní řeka tančila? Olga T. i Herta M. vycházejí z reality, z dějin svého života. Ale obě od reality utíkají. Život a literatura není totéž. Ale literatura může mnohé o životě odhalit a obnažit.

Olga T. i Herta M. mají ve svém jazyce ozvuky jazyků, které jim od dětství kolují v krvi: Olga T. němčinu, Herta M. rumunštinu. Proto je dech jejich textů jiný, proto je důležitý právě onen dech, nikoliv jednotlivá slova. Proto se Olga T. během berlínského stipendia přestěhovala z Charlottenburgu do Kreuzbergu, mezi bezdomovce a povaleče, dokonce s nimi načínala rozhovory, ačkoliv německy nemluví. Nápěv jí byl povědomý.

S jazykem pracují obě uvážlivě. Každé slovo potěžkají v dlani. Plno jich odhodí na smetiště. Ta, která na ručním vozíku svážejí do vět, musejí projít těžkou zkouškou. Olga T. slova hází do vzduchu a chytá je do jemných sítí snu a skutečnosti. Herta M. je sází do země jako rostliny a dlouze je zkoumá a pozoruje, co z nich vykvete. Sází slova různých odrůd a barev, roubuje zakázané a očekávatelné odsekává sekerou. Herta M. používá neologismy, Olga T. slovní zásobu nasvítí ze dna řeky. Proč potřebují slova? Proč jim zároveň nevěří? Jazyk je mystifikace, musí se napínat. Život je pestřejší, záhadnější. Jsme stále neznámi sami sobě. A naděje spočívá v tom, že to tak i dlouho zůstane. Ony naději odmítají.

Olžiným textům nechybí oproti Hertě M. ironie (ani parodie, jako v netradiční detektivce nazvané veršem Williama Blakea Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých). Její jazyk mám ráda pro zvláštní pojetí času. V knihách nacházím údiv nad naší naivitou. Myslíme si, že žijeme ve společném čase, a přitom čas každého z nás plyne jinak. Tolik časů a dějin, kolik je jedinců na světě. Olga T. provívá těmito časy, odpoutává se od reality a pokaždé z ní kousek vezme s sebou.

Herta M. zase volí les promyšlených metafor, aby přiblížila atmosféru a systém lágrů a koncentračních táborů dvacátého století. Je to silné, poetické svědectví. Významy proplouvají a objímají se ve význam nový. Spojené nádoby.

Radka Denemarková

Radka Denemarková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Olga T. a Herta M. jsou spisovatelky. Mají citlivost dobírat se smyslu věcí. Nezahlcovat informacemi. Zachytit bezčasí totalit. Unavené bezčasí. Obě přitom vyprávějí poetické příběhy mytických rozměrů. Čteme strašidelné pohádky o východoevropských zemích zakletých zlým čarodějem. Jenomže tyto „pohádky“ se staly. A dobro nezvítězilo. Protože zlem se nakazí každé dobro. Plynou dny, měsíce, roky, životy. Každý den je nicotný, nekonečný. Zároveň je osudový. U Herty M. je německá vesnice v Rumunsku za komunistického režimu past. U Olgy T. je každá vesnice v Polsku past, dokonce je pastí každé místo na světě, protože ďábel má největší moc nad lidmi, kteří stojí na místě. A i když se někomu útěk podaří, nejde o vystěhování z totality. Je to útěk před sebou samým. Ani držet v ruce pas není výhrou. Za vítězství se platí popřením lidskosti. Moc zneužijí ti, kteří ji představují.

Ťuhýk devítismrtihlav. Ostropestřec mariánský. Žlabatka listová. I to jsou slova, jimiž Herta M. prosvěcuje totalitu a atmosféru života v zemi, kde panuje kult osobnosti. Ale Olga T. i Herta M. ohmatávají zároveň prostor, kterému se říká duše, ukazují jemné valéry těchto světů. Člověk je uzpůsobený tak, že své vnímání světa považuje za jediné možné a správné a mnohá zkušenost je nepředatelná, přestože lidská přizpůsobivost je jinak jako z vosku. Literatura stvrzuje, že možností vnímat je nespočet, že slova, jimiž přemýšlíme, lze omýt a používat jinak, že lze žít jinak, že svoboda tvorby i podoba bytí jsou bezbřehé. Dobývání svobody a svobodného, kritického myšlení je těžké v každé době a nikdy, nikdy nekončí. Pojem kolektivních vin a kolektivních vítězství je zrůdný. A nacionalismus je dnes ještě zrůdnější, protože plive jedinou otázku: „A odkud jste?“ Olga T. a Herta M. kladou otázku jinou, zásadnější: „Kdo jsme?“ Jde jen o to vydržet.