Do galerie s kurátorem Pieterem Roelofsem: Ani Rembrandt to tak neviděl

Otevírá se až zítra, nikde ani noha, dvě stě obrazů a grafik už visí, jde z nich vznešenost a klid. Duníme si prázdnými sály Šternberského paláce jako nějaká honorace. Novináři se nezaslouženě dostávají do výjimečných situací: „A ukážete mi to nejlepší?“ ptám se. „Jen to vybrat,“ odpovídá Roelofs. „Umění Zlatého věku je světový výtvarný fenomén. A v Praze máte jednu z nejvýznamnějších sbírek mimo Nizozemsko.“

Zas tak moc poučený laik nejsem: „Proč se u vás 17. století říká Zlaté? Nizozemsko přece válčilo se Španěly a pak s Anglií.“ „Je to trochu na hlavu,“ uzná kurátor, „ale souběžně s válkami se Nizozemsko stalo jedním z nejbohatších států světa. Mrňavé zemičce se díky zámořskému obchodu otevřel celý svět.“ Expanze srovnatelná s dnešní Čínou, četla jsem…

„Anebo se Spojenými arabskými emiráty. Amsterdam postavili najednou, podobně jako Abú Dhabí, stal se hlavní bránou do Evropy. Základem úspěchu byl mechanismus, kdy každý pohyb lodi musel přinést profit. Takže z Evropy do Afriky vezli textil, rum nebo železářské zboží. Z Afriky do Ameriky otroky a z Ameriky do Evropy tabák, bavlnu a cukr. Hlavně ať žádná loď nejede prázdná. Tenkrát poprvé vyrostla světová obchodní síť a většina obyvatel z ní profitovala.“

„Jak na tom byla střední třída? Mělo se lépe víc lidí než dneska?“

Pieter Roelofs chvíli přemýšlí: „Řekl bych, že ano.“

Stojíme před bohatě prostřeným stolem ve zlatém rámu. Poháry, hrozny, pyramida ze sýrů. „Kdo to maloval?“ „Nevím a ani to není důležité. Důležitější je, co na plátně vidíte. Znáte Vermeerovu Mlékařku?“ Na výstavě není, ale dívku ve vermeerovsky modré a žluté přelévající mléko ze džbánu pod oknem měšťanského domu znám. „Zlatý věk nás zve poprvé do domácností. Jeden z důvodů, proč je tak vzrušující. Odkrývá každodennost.“

Na každého Holanďana tenkrát připadaly dva až tři obrazy. Ročně jich vzniklo 70 tisíc. Jakou roli vlastně hrálo umění? „Prostupovalo vším. Obraz si mohl dovolit každý: stály od jediného guldenu do tisíců. Třeba tenhle obrázek,“ ukazuje kurátor na bruslaře na zamrzlém kanále, „by na trhu stál pět guldenů. Pro dokreslení: takový tesař okolo roku 1650 vydělával asi jeden gulden denně, školený řemeslník o pětinu víc. Domy stály od 250 guldenů výše. Za 1000 zlatých jste měli vynikající bydlení. Víme třeba, že každý z mužů na Noční hlídce zaplatil Rembrandtovi sto zlatých.“

„Kdo si to mohl dovolit?“ „Obchodníci, často první generace. Jako tady Jasper Schade,“ ukazuje znalec na portrét od Franse Halse. Později se Schade stal poslancem provincie Utrecht a předsedou utrechtského soudu, tady je ale ještě za normálního floutka. Načančané vlasy, nažehlený obleček, úsměv, který i po třech stech letech jasně sděluje, co mu všichni můžeme. „Zlatý věk měl zlatou mládež. Mimochodem, tenkrát taky začali Evropané kouřit. Ateď se podívejte vedle. Ten samý chlapík starší o osm let.“ Dá se poznat podle nosu. Jinak je pleti zešedlé, zraku povadlého. Vypadá na padesát. Zlatého hocha – semlela kariéra. Kurátor na něj hledí s porozuměním: „Pravda je někde mezi malířem a jeho objektem. Taky je třeba říct, že lidé tehdy byli trpělivější a uměli číst symboly. My už se kvůli internetu a televizi soustředíme hůř.“ Malíři Zlatého věku dokázali této pozornosti využít i k občasné méně či více nápadné kritice poměrů.

Poptávka po obrazech byla velká, ale nabídka ji zdatně doháněla a s tím se zvyšoval konkurenční boj. Zlatý věk byla doba tvrdá. Malíři to řešili buď tím, že si našli další zaměstnání, nebo specializací.

„Umění tehdy poprvé objevilo vlastní okolí. A na krajinu byli specialisté. Nemyslím na krajinu obecně, ale na noční krajinu, na krajinu s měsícem, na zimní krajinu. Taky na portréty, na přístavy, na zátiší, rozbouřené nebo klidné moře anebo na výhledy na řeku. Do té doby bylo nemyslitelné, aby umělec věnoval čtyři pětiny obrazu obloze,“ ukazuje na obraz namalovaný specialistou na přístav.

„V takové Itálii roku 1650 by to vůbec nechápali! Žádné náboženství, mytologie. Tohle je typicky nizozemské.“

A jsme tady. V centrálním sále výstavy visí nejslavnější nizozemský ambasador Rembrandt van Rijn, a to dvakrát. Velký Učenec ve studovně je majetkem Národní galerie. Menšího Muže v orientálním kostýmu zapůjčilo Rijksmuseum. Vyjednat zápůjčku trvalo pět let.

„To víte, poslat Rembrandta za hranice není jen tak. A právě proto je tenhle pohled jedinečný. Ani Rembrandt je neviděl viset vedle sebe. S velkou pravděpodobností je to totiž jeden a ten samý muž.“

Sedáme si před dva bradaté muže na přistavená křesla. Novináři jsou amatéři, na druhou stranu se nemusíme stydět klást i úplně banální otázky: „Čím je vlastně Rembrandt tak jedinečný?“

„Tím, jak pracuje se světlem. Jak nutí oko putovat po obraze. Hledíte na něj a nemáte stání. Jak nás vtahuje do obrazu,“ putuje kurátorova ruka podél obrazu, ukazuje kontury a hranice světla a stínu ve tváři, na rozevřené knize, na glóbu vystupujícím z pozadí. „Před Rembrandtem se takhle emoce nevyjadřovaly. Vidíte, jak si čechrá bradku a dívá se na nás? Jako bychom ho vyrušili.“

Ještě chvíli rušíme a pak se posouváme dál. Vlastně tady strávíme skoro dvě hodiny. Mé pohlcení roste. Jít s kurátorem na výstavu znamená, že obrazy doopravdy vidíte. Že vnímáte, co a proč, detaily i celky. Když se pak přesouvám na metro, zažiju okamžik temného prozření, že právě opouštím něco krásného, trvalého a důležitého, abych stihla tiskovku o korupci.