Kde se vzala vaše touha zkoumat osud žítkovských bohyň?

Chtěla jsem, aby se v mé nové knize objevil nějaký neznámý problém z naší historie, a zároveň, aby se dotýkala folklóru a moravské tradice, protože bych tak mohla zúročit svou vlastní zkušenost s venkovem. Také jsem chtěla, aby nositelkou příběhu byla žena – ženské vnímání světa dokážu pochopitelně zprostředkovat lépe než mužské.

I u hledání tohoto námětu, stejně jako v případě románu Vyhnání Gerty Schnirch, sehrál velkou roli můj kamarád, historik David Kovařík, který vedle historie studoval i etnologii a navedl mě na žítkovské bohyně. Stačilo setřídit dostupné informace, aby bylo jasné, že na jejich rodu lze ukázat přístup k alternativní medicíně a léčitelství napříč staletími a režimy a také osudy silných žen, pro které jejich schopnosti leckdy znamenaly i smrt.

Co taková bohyně všechno uměla?

Bohyně byly ženy, které si po generace předávaly z matky na dceru vědomosti o účincích bylin, o fungování lidského těla a psychiky. Vyrůstaly v těsném sepjetí s přírodou a vlastně denně pomáhaly a radily všem potřebným, kteří si o pomoc řekli. Některé prý navíc dokázaly vidět budoucnost, odhánět ošklivé počasí, k jejich schopnostem patřilo i zaříkávání pomocí tzv. slepenca (hliněné figurky obsahující vlasy nebo nehty oběti), které se až děsivě podobá provozování woo-doo.

Setkala jste se s některými bohyněmi osobně?

Poslední ze skutečných bohyní, Irma Gabrhelová, zemřela v roce 2001, tu jsem už navštívit nestihla. Potkala jsem se jen s její dcerou, která ale se mnou o rodinné historii mluvit nechtěla.

Nicméně na Moravě, na Kopanicích, kde se můj román taky zčásti odehrává, je stále hodně pamětníků, kteří osobně poslední bohyně poznali a kteří se mnou mluvit neodmítli. Z rozhovorů s nimi jsem si odnesla mnoho cenných historek, někdy až neskutečných – třeba tu o tajné návštěvě německého důstojníka vysoké šarže, který k bohyním za války přijel pro věštbu. Místní jsou přesvědčeni, že to byl Heinrich Himmler.

Čím to, že tradice, kterou nepřerušily čarodějnické procesy, protektorát ani padesátá léta, nakonec skončila?

Rozklad staleté tradice začal už v těch padesátých letech a završil se za normalizace. Bolševik na silně věřící bohyně vytáhl špatné kádrové posudky, vyhrožoval, že se příbuzní nedostanou na školu, a čekal na jakoukoli chybu.

Z pohledu minulého režimu bohyně vykonávaly nepovolenou lékařskou praxi, za niž dostávaly od svých klientů naturálie, nebo dokonce i peníze, na což si místní zdravotní odbory při MNV pravidelně stěžovaly. Klienti bohyní byli navíc velmi loajální a tvořili širokou síť, která sahala na Slovensko, do Polska, a říká se, že i do Vídně či Budapešti, a kterou moc nedokázala dostat pod kontrolu. To ji pochopitelně iritovalo.

Právě za normalizace došlo k roztržení těchto rodů, dcery se už bály převzít učení svých matek. Dnes na Kopanicích sice několik žen cosi vzdáleně připomínající bohování provozuje, ale říká se, že neznají ani zlomek z kdysi tak bohaté tradice.

Měl jsem z knihy pocit, že za rozpadem tradice bohování nebyl pouze existenční strach, ale i to, že dcery bohyň špatně snášely, že nezapadají do jiným směrem se vyvíjející společnosti.

Muselo být pro ně skutečně těžké stát na rozhraní dvou světů. Jednak přírodního života, který vytrvale obhajovaly matky-bohyně, a na druhé straně moderního světa, jemuž vládnou média, technický pokrok a životní úroveň, na jakou nebyly do té doby Kopanice zvyklé.

Za vaším psaním – platí to o obou románech – je cítit důkladné rešeršování. Co vám fakta jako spisovatelce přináší?

Inspiraci a jistotu. Mnohokrát jsem měla pocit, že bych si sama věci tak, jak se staly ve skutečnosti, nevymyslela. Nebo alespoň ne tak dobře. Bylo pro mě fascinující číst dobová prohlášení v tisku nebo nacházet soudní zápisy v archívech. Dá se z nich báječně čerpat – detaily prostředí, chování zainteresovaných a nakonec i příslušný jazyk. Jedině na základě načtení řady dokumentů jsem mohla s jistotou vykreslit příběh z počátku 20. století nebo z poválečné doby. V případě bohyní jsem se dokonce neubránila některé klenoty nalezené v archívech zařadit jako součást textu.

Nebála jste se, že z tak pečlivě podloženého textu budou čistě vyfabulované pasáže příliš trčet?

Nebála. Ani mě to nenapadlo. Nastudovaný materiál se v průběhu času ukládá, pracuje s ním fantazie a samotné psaní je pak síto, kterým se na papír pouští jen ucelené pasáže, epizody. Při druhém, třetím nebo desátém čtení, tedy v době, kdy už bylo možné mít od textu dostatečný odstup, šlo navíc některé příliš dokumentární části uhladit nebo přepracovat. Což jsem na několika místech románu skutečně udělala – bylo nutné některé výpisy ze svazku StB vypustit, protože by jejich množství čtenář neučetl, jinde jsem je zase přenesla do vyprávění. Myslím, že v konečné podobě je to dobře vyvážené.

Jste kromě spisovatelky také kurátorka a patříte ke kritikům toho, že je v rámci českého galerijního provozu upozaďována role právě kurátorů…

Tradiční rozvržení rolí v soukromém sektoru skutečně nefunguje. Majitelé galerií na kurátorech šetří, mají co dělat, aby měli dost na samotný provoz. Stát na něj přispívá jen minimu galerií, a to zanedbatelnou částkou. Má dojem, že galerie nabízejí „zboží“, a proto se musí uživit samy. Jenže lidé se do nich chodí spíše jen dívat – proč by také kupovali umělecké artefakty s galerijní přirážkou, když si mohou vyhledat autora a v jeho ateliéru dílo získat levněji. Navíc se tak mohou setkat i s umělcem samotným. A nutno říct, že řada umělců takové situace využívá, i když k nim přijde klient, kterého potkali na vernisáži své výstavy v galerii, jež ji zaplatila.

Majitelé galerií se ohánějí tím, že si výstavu zvládnou připravit sami.

Jenže spolupracují jen s omezeným sektorem umělců, nezvládají navazovat nové kontakty (a už vůbec ne zahraniční), na přípravu dvanácti výstav ročně, obzvlášť pokud by je měly doprovázet katalogy, nemohou mít kurátorův čas.

Výstava samozřejmě může vzniknout na základě jednoduché poptávky: Vystav v mé galerii své poslední práce! V případě takového zadání kurátor vlastně není ani potřeba. Jenže ve většině případů pak výtvarník napne síly a v týdnu před výstavou vyrobí všechno, co bez výběru a zhodnocení pokryje stěny galerie.

Kurátor se naproti tomu dlouhodobě zabývá určitým problémem, k němuž sám vyhledává umělce, kteří k němu mají co říci. Na kurátorovu tematickou poptávku mohou autoři třeba rok pracovat a ze vzniklého se pak vyberou jen skutečně nejzajímavější artefakty. Zároveň kurátor rozvíjí své zahraniční kontakty, neustále rozesílá portfolia autorů, s nimiž pracuje, aby třeba na příští společné přeshraniční výstavě představil skupinu umělců, která dohromady vypovídá o něčem podstatném. A tak dále…

Mířím tím k faktu, že spolupráce umělce, kurátora a galeristy dokáže vygenerovat výstavu, která má vyšší ambici, nabídne divákovi více než vyvezení děl z ateliéru, a to jednoznačně přispívá k lepší úrovni výstavního provozu.

Kateřina Tučková:
Žítkovské bohyně

Host 2012

obálka Kateřina Tučková: Žítkovské bohyně

FOTO: Archív nakladatelství Host