Jakou podle vás mají úroveň čeští kulturní novináři?Nedávno jste se opřel třeba do těch filmových.

Nepřísluší mi hodnotit, kdo má jakou úroveň. Někdo zkrátka píše lépe, někdo hůře, někdo je povrchnější a čistě servisní, někdo vtipkuje, jiný je suchar, někdo má jasný, až ideologický názor, někdo je otevřenější.

Osobně mám velmi rád překrývání rovin, jejich řezy a průniky, proto mě zajímají texty, které nechápou kulturu jako nějaký ryze zábavní prostor, kam si chodíme odpočinout, ale všímají si širších společenských, sociologických, jazykových, etologických, ekonomických nebo filosofických souvislostí. A občas je, bohudík, ještě najdu.

Mé „opření“ do filmových publicistů, jak říkáte, bylo spíše rýpnutím do spokojenosti, která v této oblasti existuje. Právě do onoho nevyřčeného předporozumění a předběžného souhlasu s tím, že se všichni podílíme na fungování filmového průmyslu, který nás živí a baví. O filmu (ostatně jako skoro o všem) pak přemýšlíme jako o zboží, které je určené ke konzumaci a které je tedy dobré po spotřebě popsat a ohodnotit, doporučit, nebo ne. Nic víc. To mi vadí.

Mě zajímá, co film se mnou jako s divákem dělá, kam mě může emocionálně a myšlenkově zavést, co dělá se společností a jejími stereotypy, pravdami, jistotami, přesvědčeními. Proto jsem se snažil naznačit, že kromě dojmologického rozboru, který je jen jakýmsi komentářem, je tu ještě kritická tradice, která by se měla napojovat na dějinně-filosofickou linii, o níž psal třeba Walter Benjamin.

Taky proto jsem použil jeho metaforu: napsal jsem, že máme mezi filmovými publicisty hodně chemiků, kteří rozebírají a popisují, ale nemáme alchymisty, kteří by se dostávali k mystickému jádru světa, kterému Benjamin ještě umí říkat Pravda.

Petr Fischer

Petr Fischer

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Není nedostatek alchymistů dán i tím, že média pod tlakem čtenosti, sledovanosti, poslechovosti radikálně zužují prostor, kde by se mohli formovat?

Určitě ano, všichni jsme tlačeni k jednoduchosti, přímočarosti, srozumitelnosti, k prostému hodnocení na škále líbí – nelíbí. Infotainment je dnes už standardem oboru, o němž se nepochybuje, a je pomalu součástí DNA novinářů. Mediální manažeři chápou kulturu jako servisně-zábavní oddělení, nikoli jako místo, kde se dá objevovat něco nového a přemýšlet. Nacházet v takovém prostředí šémy a slévat mystické amalgámy je téměř nemožné. Kolik lidí to zajímá? – zní nejčastější námitka, když se někdo snaží jít alchymistickou cestou psaní. Jako kdyby alchymii někdy zajímala masa.

Směruje to podle vás k situaci, kdy budou alchymisté bádat jen v podzemí, kdy bude celá recenzentsko-kritická obec tvrdě rozdělena na popové psaní na výsluní, kde se neriskuje, a na underground, který si může dovolit cokoliv, ale který si musí čtenáři složitě hledat?

Ale ono to už dnes přece tak trochu je, nebo nemáte ten dojem? I když i v mainstreamových médiích se občas tu a tam alchymisticky zaleskne, většina opravdu nových a objevných textů, zejména pak o filmu, vychází úplně jinde, na okraji (ostatně i Salon je v rámci Práva v úplně stejné pozici okraje, či jakéhosi podzemníka).

Beru to tak, že pořád ještě existují prostory i v mainstreamových médiích, kde by podnětná kritika minimálně mohla vyjít. Ale zkusme to posunout ještě do jiné roviny. Petr Pithart v souvislosti se sametovou revolucí Salonu řekl: „Že bude intelektuál pro lidi časem tak moc nezajímavý, jsme ani před těmi dvaceti lety netušili.“ Je to opravdu tak?

Je dnes intelektuál vnímán jako nezajímavý? A není to nakonec normální stav? Ale intelektuál přece zajímavý je, to Petr Pithart nemá pravdu. Podívejte se, kolik intelektuálů se producíruje v mediálním prostoru, kde intenzivně přitahují pozornost. Tomáš Sedláček, třeba, nebo Tomáš Halík, ve světě Slavoj Žižek.

Někteří intelektuálové se přizpůsobili době infotainmentu a provozují něco, čemu by se dalo říkat ideotainment – baví lidi myšlenkami a ideami. Jsou rychlí, ostří, provokativní, nápadití, vtipní, zkrátka sexy. Kdyby to nedělali, nikdo je neuslyší, a kdo není na mediálně agoře slyšet, kdo neřve a nedělá kotrmelce, neexistuje. Je to svůdné, ano, přiznávám, určitě jste to také někdy cítil, neříkejte, že ne.

Petr Pithart má na mysli intelektuála tradičního, mudrce, jemuž se přirozeně naslouchá. Lidé, kteří myslí, hledají a věnují se alchymistické cestě kritiky, se musí připravit na to, že budou trochu mimo.

Jako intelektuál máte dnes právě tyto dvě možnosti: zvyšovat sledovanost a svádět zábavnými texty a jinými skopičinami, přičemž je těžké vyvážit hranici, kdy jste to ještě vy, a kdy naopak už jen naplňujete danou roli, trapně se snažíte zalíbit, donutilovsky, sebezálibně se předvádíte a jste směšní; anebo se musíte smířit s tím, že budete trochu nudným anachronismem, kterému málokdo rozumí a který má minimální zpětnou vazbu veřejnosti, protože se mu ozývají jen stejně postižení obyvatelé nějakých „ostrůvku pozitivní deviace“ (a tato menšinovost, jak naznačujete, je zřejmě v mediální době opravdu normální).

Petr Pithart si (ne)dobrovolně zvolil to druhé a je mu možná smutno z toho, že neumí jít tou první cestou.

Petr Fischer

Petr Fischer

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Když přijmu toto vaše dělení – ideotainmentisté by asi argumentovali, že jen nablízku hlavního společenského proudu jste schopni ho v reálném čase korigovat a že když ho nebudou korigovat oni, bude to dělat někdo horší. Zhruba tak jsem rozuměl Tomáši Sedláčkovi, když s vámi polemizoval o „praktické filosofii“.

Jistěže je lepší, když ve veřejném prostoru zazní jiný hlas. Kdyby nebylo Tomáše Sedláčka, spousta lidí by vůbec nevěděla, že existuje pohled na ekonomii odlišný od toho neoliberálního, či jak bychom to nazvali. U Tomáše je navíc úžasné, že vyšel z mainstreamu, a není tudíž automaticky považován za ultralevicového šílence – jako třeba Ilona Švihlíková.

Bohužel tlak na zábavnost a jisté narcistní „omámení medialitou“ dělá z těchto lidí ideové baviče, kteří vlastně brání tomu, aby se jejich čtenáři, diváci či posluchači dostávali k podstatným otázkám. Úlitba zábavě odtahuje od skutečné intelektuální práce, což je bohužel vidět i na Tomášově slavné knize Ekonomie dobra a zla. Bez ohledu na to, že je pro společnost dobře, že se z ní stal bestseller.

Náš spor o filosofii měl jiné jádro. On by chtěl po filosofech, aby nabízeli řešení a cesty z krize. Prý to nedělají, protože se zabývají hloupostmi, jako je Derridova dekonstrukce. Já jsem naopak upozorňoval, že filosof-politik obvykle ztroskotává a často s hrůznými následky, protože filosofie není masová, nýbrž osobní záležitost. Filosofovat se nenaučíte tím, že zopakujete nějaké líbivé teze, ale tím, že ty teze sami promyslíte, aby byly i vaše. A to si žádá čas, který právě naše společnost, hnaná potřebou užít si teď hned, nemá. Jediná pomoc, kterou jí filosof může nabídnout, je čas k přemýšlení. A takovou nepraktickou zbytečnost nikdo nepotřebuje.

V souvislosti s chronickým nedostatkem času píšete ve stejné polemice, že politika v posledních desetiletích vsadila na „jednostranný ekonomický rozum“ také proto, že „právě on nejlépe a nejsnáze pracuje s veličinou trvale mizejícího času“. Je dnes ještě možné, aby politici začali přemýšlet jinak? Aby zvolili méně snadnou cestu?

Půjde to těžko, což je patrné i z toho, jak zareagovali na hospodářskou krizi, když se prakticky celosvětově obrátili k ještě jednostrannějšímu ekonomickému purismu. Nové regulační rámce pro bankovní a finanční podnikání a fiskální politiku, které dnes složitě vznikají v Evropě, aby zabránily budoucím krizím, nejsou žádnou reformou, ale pouze krátkodobou záchrannou brzdou, o níž ani nevíme, zda bude fungovat, to se teprve bude muset vyzkoušet.

V současných společnostech je těžké začít s něčím úplně jiným, protože lidé stejně nakonec chtějí slyšet, že konzum se nezastaví a bude pokračovat. To, že růst blahobytu je věčný, věděli i komunisté, takže není žádným překvapením, jak silně konzum vládne zrovna v postkomunistických zemích…