Článek
Mě posledně postihly ty mravy. K další diamanty dlážděné dálnici (proto byla tak drahá, že jo?) už se nedá rozvitou větou nic dodat. Ale přítomnost lobbisty Miroslava Šloufa ve veřejnoprávním pořadu o společenské frustraci z kapitalismu mnou míchla mocně. Aby nebyla mýlka: pan Šlouf není předmětem této úvahy, protože není důležitý. Jeho politika přizpůsobivé prostřednosti – zveme ho, protože obstál v každém režimu, praví upoutávka – však symbolizuje místní zvrácený zvyk věnovat prostor lidem, kteří jsou zábavně kontroverzní, a největší potěšení z něj často mají sami novináři a jejich smysl pro sarkasmus.
Tento vzorec se mimo opelichané šedé eminence rozšiřuje i na osobnosti, které jsou nám (divákům, občanům) blízko, jelikož nic moc nedokázaly a mají tolerovatelné ambice. Jsou tak prostřední, až se tetelíme, že je vidíme. Asi proto dostal Jan Švejnar od poradců pro styk s veřejností nařízeno, aby se moc neoháněl svou zahraniční akademickou kariérou, protože podobné výstřednosti zavánějí vysokými nároky na okolí. Chytrolíni ostatně dostávají sekec už ve školce.
My průměrní budeme radši, když za nás do Bruselu odjede někdo, o kom si budeme moci říct: Mámo, to zas bude ostuda! Dyk von se tam pořádně nedomluví. A když už si tvůrce diskusního pořadu dá práci se sestavením panelu, do nějž přizve třeba George Sorose, nezapomene na našeho Šloufa, aby nám pán připomněl, že za socíku měl čék lepší zastání. Cítíme se v bezpečí, chráněni před neočekávanými výsledky. Ostuda bude. A my jsme to říkali.
