Zakladatel filosofické antropologie, německý filosof Helmuth Plessner, nazval Němce „opožděným národem“, protože jejich národní stát se zrodil z obrany rodné pospolitosti (říkali tomu Gemeinschaft) proti univerzalismu osvícenského státu, v němž viděli svého nepřítele; zatímco z Francouzů udělaly moderní národ ideje svobody, rovnosti a bratrství, Němci se musí jako Němci narodit. Němečtí filosofové přeměnili ve svých dílech tento opožděný „německý nacionalismus“ ve velkolepou filosofickou kritiku dvacátého století, v němž planetární vláda techniky vykořeňuje člověka z jeho životního světa. Celá ta dojímavá rétorika půdy a krve, pastýřství bytí, osudových rozhodnutí, národní pospolitosti, odporu k masové kultuře, celé to „agroturistické“ protimoderní pojmosloví (fascinovalo i mou generaci v šedesátých letech a vrhlo svůj ambivalentní stín také na filosofii disentu) je jen ideologickou nadstavbou konzervativismu „opožděného německého maloměšťáka“, jehož okruh zkušeností byl, ve srovnání s Angličany, Nizozemci nebo Francouzi, velmi omezený.

I současný český konzervativismus vyrůstá z opožděného maloměšťáctví, i když oděného do mnohem skromnější rétoriky. Jeho typickým rysem je antikomunismus, varující nás před „ohrožením našich polistopadových výdobytků“ tam venku, v nepřátelském světě, kde se pod vedením socialistické internacionály formuje centralistická říše ovládaná Berlínem a Bruselem, kde jsou lidé mystifikováni globálními pravdoláskaři a české Pravdy (Temelín například) pošlapávány hysterickými Němci a Rakušany; musíme proto být ostražití a hájit tady uvnitř našich hranic konzervativní jednoznačnost domova, národní pospolitost a sousedskou solidaritu.

Symbolem českého maloměšťáctví byl kdysi Otec Kondelík Ignáta Herrmanna. Ta dnes zapomenutá literární postava vyvolávala po několik desetiletí ostré spory o národní identitu. „Jsme Kondelíci, nebo husité?“ – ptali se literární kritici a filosofové dramaticky. I otec Kondelík, milovník dobrého jídla a poctivý mistr malířský, měl své zastánce, třeba Ferdinanda Peroutku, vždyť válka, v níž Evropané „zahlédli tvář Medusinu“, naučila jeho generaci vážit si „vytopeného pokoje“ a „šálku kávy“. Literární historička Dagmar Mocná v knize Případ Kondelík popsala klíčovou roli, kterou ve formování moderního českého národa sehrály tyto zapomenuté „spory o smysl obyčejného života“.

Josef Jedlička v knize České typy aneb Poptávka po českém hrdinovi klade vznik tohoto lidského typu do období masového stěhování lidí z venkova do Prahy, kdy z nostalgie po světě sousedském si venkované z velkoměsta vykrajují svůj malý ztracený životní prostor: „...velkoměsto (exvenkovan) nikdy za svůj domov v pravém slova smyslu neuznal… pokusil se vyjmout z tohoto bábelu institucí, společenské míchanice, zmatených názorů a hodnot, útulnou enklávu, svůj malý svět, v němž by… se cítil alespoň trochu doma. Zde, v této chvíli a za těchto okolností, se rodí moderní maloměšťák.“

Únik do „útulných enkláv“ se v pokrouceném toku našich dějin ustavuje jako typicky český způsob boje s nepřátelskými dějinami, odtud vedou stopy k Hrabalovu pábení, k velkolepé parodii české účasti na světových dějinách v Divadle Járy Cimrmana, k Menzelově vesničce střediskové, k masové oblibě pohádek. Paradigmatickým příkladem budování útulných enkláv je české trampování – toto přívětivě kýčové promítání dálek do mírné posázavské krajiny za zpěvu písní o tulácích na březích Niagary a o peřejích mezi bílými útesy u táborových ohňů je vynalézavou samoléčbou komplexu „z malé země“. V jejich mainstreamové podobě můžeme tyto enklávy definovat jako ostrovy pozitivní deviace, kde přežívá přátelské společenství tvůrčích lidí pod nepřátelským tlakem idiotismu, dříve normalizačního, dnes tržního.

Z dávno zapomenutých sporů o obraz českého maloměšťáka v literatuře si zapamatujme jen tuto českou tendenci k budování enkláv srozumitelnosti uvnitř nesrozumitelného světa. Tento způsob unikání z času dějinného do času idylického je stále aktuálním klíčem k výkladu dějinných křižovatek české společnosti.

Z dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí...

Z dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí...

FOTO: Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava

V současné době je Pražský hrad dílnou konzervativní rétoriky, která v sobě má zakódováno klíčové poselství českého maloměšťáctví – budování velebné enklávy českých Pravd, které je nutno hájit statečně před eurounijním ideologickým a politickým tlakem. Václav Klaus například vloni na Národní svatováclavské pouti vyzval katolickou církev k společnému boji za náš „stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, který ještě donedávna charakterizoval… naši civilizaci… Pokrokáři všeho druhu vedou soustavný… útok na naše tradiční hodnoty a ctnosti… Přirozeně strukturovaná národní společenství… jsou erodována politickým tlakem na přijetí multikulturalismu… vše přirozené… vše tradiční a konzervativní je vydáváno za zastaralé a nemoderní…“ Výraz „donedávna“ je tu nehoráznou mystifikací, tradiční hodnoty se začaly rozpadat v důsledku průmyslové revoluce už před dvěma stoletími; u nás pak ještě pod drtivým tlakem diskontinuity státu a společnosti, do níž nás uvrhlo dvacáté „století extrémů“.

Globalizace rozmetala blízké a srozumitelné světy, kontaminovala je dálkami, rozhoupala je, zneprůhlednila, počínštila. Vyvolala tak identitární paniku, masovou poptávku po pevných orientačních bodech a místním patriotismu, kterou se současní populisté, tito Kondelíci globalizace, snaží uspokojit nabídkou velebných enkláv, jako je „tisíciletá svatováclavská tradice“, návrat k náboženským jistotám a konzervativním českým Pravdám.

Tak jako trampové do mírné české krajiny promítají nekonečné prérie, čeští konzervativci do katastrofálně diskontinuitních českých dějin promítají mýtus o tisíciletém trvání národa a do totálně sekularizované společnosti supermarketů, v níž tradiční „nošovické zelí“ musí ustoupit korejské automobilce, promítají blud o „přirozené“ autoritě, která by odvozovala svou legitimnost z věčných Pravd. Jsou to kompenzační fetiše, jejich uctívání by mělo překrýt tragický výhled na společnost devastovanou korupcí, destrukcí veřejného prostoru, toxickými odpadky, sociální nerovností, vylučováním veřejnosti z politického a ekonomického rozhodování.

Jiří David: Český konzervativismus I, počítačová grafika, březen 2012, exkluzivně pro Salon

Jiří David: Český konzervativismus I, počítačová grafika, březen 2012, exkluzivně pro Salon

FOTO: Jiří David

Dokument Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí; autorský portrét vicekancléře prezidenta republiky pro komunikaci a kulturu (FAMU 2011), který měl premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v sekci ZOON POLITIKON, zachycuje poučně jednu z aktuálních podob českého konzervativismu. První otázka, která nás nad ním napadne, je, zda se Češi nechají vlákat do opevněné velebné enklávy nereálných „tradičních hodnot“, aby se v ní ukryli před reálnými problémy současné Evropy, na níž zcela závisí. O idyle říká Dagmar Mocná, že v době globalizace a internetu „spíše než… klamným obrazem reality je … jednou z možností, jak učinit chaotický svět, který (nás) obklopuje, přehlednějším“. Platí to i o velebné enklávě konzervativních Pravd.

Dokument odhaluje rétorické postupy, kterými se enkláva jednoznačných (národních) Pravd ve světě velmocenských her a mediální manipulace konstruuje. Především střídání chrámu a Pražského hradu, šumavské chalupy a románského kostelíka v Albrechticích. Vkatedrále čte Petr Hájek pasáž z Evangelia o vyvolených svědcích Pravdy, pak telefonuje s „panem prezidentem“, garantem existenciální vážnosti a smyslu své volby být součástí prezidentského týmu. Sebeprezentace hrdiny dokumentu se odehrává střídavě na hradě a v podhradí. Je to vynalézavá metafora dějinného času, který má vždy také své temné podzemí, z něhož musíme vyjít na světlo, jak vyžaduje odpovědná česká existence.

Diskurzy se množí a postupně se pospojovávají v celek, jehož znakem je neúprosná polarizace daných možností. Jeden pól polarity je vždy terminálně ohrožený a druhý terminálně ohrožující – například česká vlast proti EU, Šumava proti kůrovci, pravice (svobody) proti levici (regulace), heterosexuálové (zdraví) proti homosexuálům (nemocným), demokracie (domova) proti federaci (cizáků). Nesmiřitelnost těch pólů nastoluje atmosféru ohrožení a nejistoty, vše je pod mediálním povrchem manipulováno – například 11. září 2001 se podle Hájka neodehrálo tak, jak vypráví mediální zkazka, prezident Bush byl mystifikován, ostatně prezidenti velmocí jsou jen slupkou, dovídají se vše až jako poslední (jen malé země ještě – jako Česko – mají prezidenty nemanipulované), politické kořeny prezidenta Obamy jsou v radikálně levicovém (prý až teroristickém) hnutí Weatherman z šedesátých let, jehož zestárlí členové tvoří dnes radikální křídlo Demokratické strany.

Pravda je skryta hluboko pod mediálním povrchem demokracie, svět je neprůhledný, svobodné volby a svoboda tisku nejsou dostatečnou zárukou dostupnosti informací: „Média milují jen homosexuály, levicové radikály, sufražetky, antifašisty, otvírače hrobů německých obětí české zvůle, věrozvěsty eurounijního ráje pod vládou Berlína a protektorátem Bruselu.“ Bílý heterosexuální křesťan je ohrožený druh, agresivní menšiny chtějí své preference povýšit na obecnou normu, homosexualita je chorobou duše, gayové se o ni proto musí obávat, Evropa se propadá do totalitarismu, její vedoucí silou je socialistická internacionála, jen jejím centrem není Moskva, ale Berlín, a sídlem nového ústředního výboru je Brusel, mluvčí pravice jsou démonizováni, a zaháněni tak do undergroundu. Celou tuto rétoriku vyznačuje extrémní nedůvěra vůči „mediálnímu“ obrazu světa.

V šumavské krajině u obce Strašín se hrdina dokumentu cítí opravdu doma, chtěl tu dokonce razit vlastní měnu, teď alespoň vydává pasy pro své přátele. Vývoj EU způsobil, že už „nejsme stát, ale region rodící se centralistické říše, v níž elity za zády veřejnosti budují socialismus se sametovou tváří“. Na zahradě proto vlaje vedle vlajky české také vlajka jižanské Konfederace, americký Jih přece bránil svou nezávislost proti federaci Severu.

Petr Hájek se aktivně účastní semináře politického hnutí D. O. S. T. (s tím heslem na tričku kdysi vystoupil v TV jiný člen prezidentského týmu), kde vládne stejná rétorika polarizace: levice, která ohrožuje nezávislost člověka na systému, má mocné spojence – Hollywood, univerzity a média, pravice zase – Vatikán, Pentagon aWall Street, problém je ale transcendentní, odpověď je třeba hledat v obratu k tomu, co se člověk nazývá a kam média už nemohou – současnost je jen variantou věčného boje světla s tmou.

Z dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí...

Z dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí...

FOTO: Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava

Vasilij Kandinskij napsal, že zatímco století devatenácté bylo stoletím vylučujícího buď – anebo, století dvacáté bude stoletím slučujícího a: na místo jednoznačnosti, specializace, vydělování, nastoupí prolínání, souvislost, ambivalence, syntéza. Politický řád založený na buď – anebo, na polaritě Východ – Západ, levice – pravice, domácí – cizí se zřítil s berlínskou zdí.

Rozhodujícím rysem rétoriky českého konzervativismu je naopak nesmiřitelná polarizace, připouští se jen kategorické buď – anebo, slučující a je vyloučeno. Například se tvrdí, že vize potlačují mnohohlasost světa, lidé přestávají bojovat o své svobodně zvolené cíle a společnost chudne. Není ale ekonomický růst sám velkou imperativní vizí, která válcuje naše individuální cíle?

Levice je regulace, pravice je svoboda, ale není naše svoboda také výsledkem regulací, které omezují právo kapitálu vypouštět do ovzduší a řek jedy? Neohrožují osmkrát překročené limity škodlivin v ovzduší v únoru na Ostravsku naši svobodu (a právo) svobodně dýchat? Znečišťovatel ovzduší a přírody není nepřítel, ale kůrovec ano, ten je jednoznačně záškodníkem jako mandelinka bramborová rudé paměti, musíme proti němu bojovat kácením napadených stromů (ti, co tomu zabraňují, nevědí, co činí, jsou manipulováni).

A k té vlajce jižanské Konfederace: nebylo otroctví od počátku skandálem, protože bylo v propastném rozporu s americkou ústavou, jak připomenul film Amistad? Nezávislost a otroctví, nebo federace a občanská svoboda? Neplatí tu slučující a spíše než vylučující buď – anebo? Nedaleko Strašína probíhaly hranice mezi třetí říší a Protektorátem Čechy a Morava. Nebyla by federalizace možným řešením zlomu, kterým ve společných dějinách Čechů a Němců byl vznik Československa, demokratického mnohonárodního státu v historických hranicích českého království a horního Uherska? Platí tu kategorické buď „česká vlast“ – anebo „cizácká federace“ či naopak federace a česká vlast?

Rétorická polarizace buď – anebo je především pokusem vytvořit idylickou enklávu jednoznačně ohraničených národních jistot ve světě, v němž nás národní hranice nijak a v ničem neoddělují od společných globálních rizik: ekologických, ekonomických, sociálních a politických.

Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Právo

Moderna všechno proměňuje v rozhodnutí: pravdu, přírodu, boha, vědeckou objektivitu… protimoderna je naopak uměle vytvořená nepochybnost… zneškodnění otázky, do níž se moderna propadá – napsal německý sociolog Ulrich Beck. Rétorika konzervativismu ve verzi Hrad a spol. je poučným příkladem „protimoderny“, zneškodnění opravdových otázek uvnitř uměle vytvořených nepochybných Pravd.

Dokument Apoleny Rychlíkové je důležitý, protože přesvědčivě zachycuje zvrat v politické tradici země. V přerušovaném trvání našeho demokratického státu byl Hrad až dosud místem, kde se otázky spojené s naším začleněním do společenství evropských demokratických států nezneškodňovaly, ale prohlubovaly – TGM i Václav Havel se té role zhostili příkladně. V ostré diskontinuitě s minulostí, symbolizované absencí vlajky EU, je dnes Hrad symbolem ne začlenění našeho státu do současné Evropy, ale vyčlenění z ní.

Zabývám se tu konzervativní rétorikou polarizace, protože přichází z Pražského hradu (nebo alespoň na něj odkazuje), a stává se tak automaticky důležitou součástí naší politické kultury. A také proto, že vsazuje pravdivé otázky do falešných celků, čímž je vyprazdňuje. Například je pravda, že krize EU je důsledkem technokratického pohrdání konsensem, odporu k referendu a povýšení ekonomického růstu na „historickou nutnost“, nadřazenou demokracii; v Řecku už jsme jen krok od technokratické diktatury a v Itálii byla demokraticky zvolená vláda nahrazena bez voleb vládou „odborníků“. Tyto pravdy jsou ale vsazeny do falešného celku „rozpadu přirozených struktur a hodnotového systému, který ještě donedávna charakterizoval naši civilizaci, pod tlakem pokrokářů“. Kontextem těchto otázek ale není pokrokářský útok na tradiční hodnoty či eurounijní socialismus, ale právě dogma deregulace, monoteismus ekonomického růstu a absence demokratické governance globalizace v EU.

Konzervativní rétorika polarizace, postavená na zastrašujícím buď (kapitalismus, národní suverenita, svoboda) – anebo (socialismus, federace, regulace) nás dělá v Evropě nečitelnými, jak přesvědčivě dokázal katastrofální politický i kulturní neúspěch našeho předsednictví EU. Koncem devadesátých let minulého století nás historik Dušan Třeštík vyzýval, abychom se po rozpadu Československa a integraci do EU nově „vymysleli jako národ“, protože tak, jak jsme „vymyšleni“, nebudeme už v Evropě srozumitelní. „Nevymyšlené národy“ ostatně neexistují, jinak než „vymyšlením“ společné minulosti nemohou etnické většiny ze sebe politické národy udělat.

Myslím, že naše současné problémy jsou do velké míry způsobeny tím, že jsme se po roce 1989 ještě nedokázali „nově vymyslet“. Nově vymýšlený český národ se zatím jen nejasně rýsuje v rozporných diskurzech nastupujících generací, můžeme ale už říci s jistotou, v čem se bude lišit od toho starého: Nebude řešit své krize únikem do útulných či velebných enkláv konzervativních Pravd buď – anebo, jejichž základním stavebním materiálem jsou archetypy českého strachu – z Němců, z Rusů, z totalitarismů, z cikánů, z imigrantů…