Před pár měsíci vyvolal právě Roman Týc velký humbuk jiným svým počinem – výstavou Vykradač hrobů, v níž prezentoval portréty vytvořené údajně z lidského popela. Co si o jeho nápadu a řekněme mediální strategii myslíte?

Roman Týc překročil hranici standardně vnímaného výtvarného umění. Pokusil se ho osvobodit. Problém je v tom, že je to svoboda relativizovaná, neboť žijeme v iluzi, že je možné cokoli. I díky jeho výstavě si musí každý klást otázky, co ještě výtvarné umění snese. Jeho součástí je dnes také politický aktivismus, jak to vidíme třeba u skupiny Guma Guar, stejně jako vizuální i taneční performance. Hranice se smazávají, s příchodem nových médií se stává označení výtvarné velmi problematické.

Čím byste jej nahradil?

Nevím, jak se k tomu postavit. Já se cítím jako klasický výtvarný umělec, ale zároveň vnímám, že výraz výtvarné umění už nevystihuje podstatu a má až pejorativní pachuť. Mnohým se spojuje s představou spolku postarších dam, co si někde v nedělním kroužku kreslí naivní obrázky.

Dnešní takzvaně vysoké umění podle mě nevychází ze slovesa umět, ale spíše vytvářet. Vizuální a výtvarné umění je spojeno s hmotnou strukturou, s materií, které se můžu dotknout. Má blíž k zedničině než k tanci nebo hudbě. Ale kde je vlastně ta hranice, za kterou už je výtvarník jen řemeslníkem, v jakém momentě se ze štukatéra stává sochař?

Zapamatováníhodné dílo by mělo umělce i diváka osvobodit, ukázat jinou možnou realitu, nabídnout nečekaný a výjimečný obsah, na druhou stranu nemusí hned změnit svět. Bohužel je dnes málo talentovaných kurátorů a kritiků, kteří dokážou vnímat nuance a vycítit, kde se děje něco důležitého.

Zmínil jste umělecký aktivismus. Jak jej vnímáte?

Řekl bych, že účel světí prostředky. Někdy lidé dýchají, protože dýchat musí, ale už nevnímají, že tím tráví vlastní tělo. Nevím, jestli mi rozumíte. Lidé se někdy bojí vidět souvislosti a umělecký aktivismus jim je může ukázat, byť se tím stává pro řadu lidí těžko stravitelný.

Loni jste byl členem poroty Ceny NG 333. Sám jste na ni byl nominován a získala ji také skupina Ztohoven za video s fiktivním atomovým výbuchem ve vysílání České televize…

Nechci být v tomto rozhovoru brán jako člen skupiny Ztohoven.

Proč je vám to nepříjemné?

Nechci mít Ztohoven na čele jako cejch jen proto, že zrovna frčí guerillové umění. Nejsme v této skupině kvůli tomu, abychom byli zajímavější. Mně se ta skupina prostě stala.

Na té ceně je paradoxní, že jedna instituce – Česká televize – náš akt soudí, restriktivní složka státu mu dává přes prsty a další instituce ho za 333 tisíc koupí do sbírky. Jasně, udělali jsme něco, co proběhlo v titulcích New York Times. Na druhou stranu, můžou nám dát cenu, nosit nás na rukou, ale jestli měl náš akt skutečně sílu, ukáže až čas. Ten je nejlepší kritik. Bohužel málokdo na umění kouká z této perspektivy.

S jakou myšlenkou Ztohoven se nejvíce ztotožňujete?

Nejsilnější je pro mě občanský postoj – vzít na sebe odpovědnost. Myslím, že ve své podstatě má Ztohoven blízko k disidentskému hnutí, protože když se člověk k něčemu postaví, může to pro něj být i nepohodlné. A věřte mi, být v konfliktu se státem je nepohodlné dost, protože on se vyzná. Někdo je rezistentní a moc si to nebere, někdo se pobleje jen z myšlenky, že by měl jít k soudu.

Nedílnou součástí našich projektů jsou i reakce – policejní zásahy nebo soudní přelíčení. To je to nejzásadnější místo, kde se střetáváme se státem, s nímž v díle pracujeme. A stát se k nám nějak postaví a hodnotí, jestli jsme třeba něčemu pomohli…

A v čem podle vás pomáháte?

Pomohli jsme lidem, aby o státu přemýšleli, aby přemýšleli, kdo ten stát vlastně je. Právě projekt Občan K. se ptal, co je stát zač, kdo ho tvoří. Jsou jím úředníci? Nebo jsem státem já, vy či kdokoliv jiný? Jsme ovce, nebo rozhodujeme sami za sebe? Komu máme nadávat, až nám současný systém spadne na hlavu? Státu, nebo sami sobě?

Video

Ztohoven: Občan K

Těžké otázky. Mě zase napadají otázky směrem k hybatelům a rozhodcům. Kdo jsou a proč tahají za nitky tak, jak tahají?

Je nebezpečné, když nevíme, kdo nitky ovládá. Ztrácíme přehled. Podívejte se na nadnárodní korporace, ty mají úplně jiné hranice a jiné vůdce.

Já se v současné době zabývám otázkou, jestli je zelené hnutí globálně tak skvělé, jak je prezentováno jednou silnou skupinou, jestli není myšlenka citlivého chování k životnímu prostředí jen další velkou manipulací. Lidé by se měli snažit pozitivně formovat svět okolo, otázka ale je, co je pozitivní formování, jestli to nejsou jen dávno mrtvé ideje, krásné nápady, které však dláždí cestu do pekel.

Hezká idea je vždy zranitelná.

Bohužel se dá snadno infikovat, zneužít. Je to podobné jako s Evropskou unií, ze které se stává aparát stále něco diktující a plíživě ničící suverenitu menších celků. Postupně budujeme velký spolek, kde bude vše rozhodovat jeden centrální bod. Myslím, že se tím zotročujeme, nemáme nikde záchytnou kotvu, nevíme, jak se tomu vzepřít. Za chvíli ani nebude s kým se spojit.

Máte z toho strach?

Cítím, že se něco děje a že se něco stane. Formují se nové elity, bojuje se na různých frontách a různými zbraněmi včetně těch mediálních. Média dokážou z nuly udělat hvězdu, z jiného zase padoucha. A to, jak je to snadné, je nebezpečné.