Článek
Hned na úvod mě do lenošky přišpendlil kratičký snímek On the Line režiséra Jona Garaña. Na jednom blíže neurčeném místě v jižní Kalifornii se tu odehraje vražda v přímém přenosu. Nejdřív jsem zděšená, prožívám záchvat paniky, ale pak si říkám, že přece není možné mít takové „reportérské štěstí“ a že i Robert Capa si tu svou slavnou fotku umírání naaranžoval.
Až když pečlivě prozkoumám titulky, kde jsou uvedení i herci, dojde mi, že jsem nalítla tzv. dokudramatu – experimentálnímu dokumentu, který používá prvky hraných filmů a klame tělem. Efekt to nicméně splnilo, další dva dny myslím na běžence z mexické hranice, na jejich touhu po lepším bytí, kterou neza -staví ani divoké řeky, poušť, samopaly či krutost převaděčů.
Další dokudrama, Vzdálenosti od Pilar Monsell, odehráli imigranti z Konga.
Bylo o tom, jak trčí v marockém Rabatu, šikanuje je tamní policie a oni se nemohou dostat na druhou stranu, do vysněného Španělska. To už se mi mysl začala zatemňovat a já se utvrzovala v pocitu, že všechno utrpení je nesdělitelné a tvůrci mi dávají najevo, že ho můžu pochopit jen skrze fikci.
Jsem ale taky stará konzerva, a proto jsem se opravdu dojala až u dokumentů „skutečných“, třeba u Vyhnanců od Josepa Lluíse Penadése Boady o lidech, kteří díky válečnému konfliktu v Kolumbii museli opustit svá pole a vydat se do slumů jižní Bogoty…
Ale až na konci všech těch smolných knih zoufalství, které se na nelegální překračování hranic lepí, vysvitlo světlo. Jmenovalo se Diamond Inside a byl to ten nejobyčejnější dokument, jaký jsem kdy viděla. Parta sprejerů a španělských výtvarníků si vyrazila jen tak nalehko do JAR a nastříkala pár obřích kontejnerů, které patří cyklistickému klubu v jednom místním slumu.
Žádné drama, žádná fikce, jen nadšení a nápad, který může změnit něco šedého v něco zářivě barevného. Teprve po tomhle dokumentu jsem se z vyhřátého sofa zvedla. Šla jsem zavolat do místní nemocnice domluvit zadarmo čtení pro nemocné děti. Dokudramata mě dostala, ale až tradiční dokument mě změnil.
