Snímek zachycuje pobyt dvou českých rozvojových pracovníků v zambijské osadě Masuku, kterou čtyři roky předtím pomáhali elektrifikovat pomocí solárních panelů. Nyní se vracejí a zjišťují, že část vybavení místní rozkradli, část zničili špatným používáním a teď chtějí další pomoc…

Mareček vypráví svůj příběh s přiznanou subjektivitou a vědomě rezignuje na přiblížení širšího kontextu – třeba skutečnosti, že plán projektu vzešel od zambijských partnerů a probíhal v těsné spolupráci s nimi (takže častá divácká reakce typu „Co se jim to tam ti Češi snaží vnutit?“ je od základu lichá). Mareček točí z pohledu českých pracovníků, a proto do filmu nezahrnul rozhovory se Zambijci, kteří tím pádem na plátně působí líně, hloupě, popřípadě legračně – jak vystihl Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni, během diskuse, která proběhla v únoru na Nové scéně Národního divadla po skončení projekce filmu. To, co Mareček považuje za nejpřímější a nejpoctivější cestu, je ve skutečnosti házení klacků pod nohy všem zúčastněným, protože oba rozvojoví pracovníci – na rozdíl od diváků – o skutečné participaci zambijských partnerů pochopitelně vědí, jen se jich na to jaksi nikdo nezeptá. I fakt, že Mareček chystá ještě „mládeži přístupnou“ a „pozitivnější“ verzi filmu k promítání ve školách, svědčí o tom, že obrazů skutečnosti lze nastříhat mnoho.

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Petr Horník, Právo

Film Pod sluncem tma proto nevnímám jako relevantní příspěvek k diskusi o „charakteru a podobě rozvojové pomoci“, ale spíš jako osobitý příběh o tom, že lidé jsou všude na světě stejní – že se krade nejenom v Dolní Lhotě, ale i v Masuku.