Když na samém začátku Kafkova Procesu přijdou hlídači František a Vilda zatknout Josefa K., ten se tomu velmi podivuje, protože „přece žije v právním státě, všude je klid a mír, všechny zákony po právu platí“. Navíc má právě třicáté narozeniny, a tak se střídavě rozčiluje nad tím, že se ho někdo opovažuje přepadnout v jeho bytě, a zvažuje, jestli se nejedná o „žert“ jeho přátel a kolegů. Dozorci jsou užvanění, ale síla přesvědčivosti jejich řečí o zákonu a zatčení vedou nakonec Josefa K. k tomu, že se jim podřídí. Tím se rozběhne řetězec událostí, na jejichž konci ho o rok později jiní dva pánové popraví „jako psa“, zatímco Josef K. stále ještě rozvažuje, zda lze proces zvrátit, a ptá se, kde je soudce, jehož nikdy nespatřil, a soud, k němuž se nikdy nedostal.

Dodnes jsou velmi populární ty výklady Kafkova textu, podle nichž soud a proces jsou metaforami, které vyjadřují tragédii a absurditu lidské existence, obzvlášť v retrospektivě šíleností, jakými prošel náš kontinent v minulém století. Vrcholem takového nepochopení byla Wellesova filmová adaptace románu, ale zrovna tak zavádějící byla již původní Brodova snaha prezentovat tvorbu Franze Kafky jako dílo náboženského myslitele nebo Goldstückerův pokus interpretovat jeho dílo tak, aby nedráždil marxistické ideology.

Bez Maxe Broda, který krátce po smrti svého přítele a navzdory jeho přání začal organizovat vydávání jeho díla, by dnes svět asi stěží o Kafkovi věděl. Bez literárně politického úsilí Eduarda Goldstückera bychom zase na české vydání Kafkových spisů asi čekali mnohem déle. Ačkoli tedy mělo Brodovo i Goldstückerovo zprostředkování Kafkova díla ve své době klíčový význam, oba muži zároveň naše čtení Kafkových textů pořádně ztížili a zkomplikovali. Jistěže můžeme Kafkovo dílo vykládat teologicky nebo marxisticky či existenciálně, vypovídáme tím ale mnohem víc o současném stavu teologie nebo marxistické ideologie než o původním textu.

Brod, Goldstücker a mnozí další, například i Albert Camus nebo Gilles Deleuze a Félix Guattari, totiž podlehli zrádnému pokušení hledat zasvěcené významy a nepřiměřeně interpretovat silné koncepty a literární situace, s nimiž Kafka běžně pracoval, ať se jedná o „soud“, „proces“, „zákon“, „trest“, „zámek“, „proměnu“, „čekání“ nebo samotný „život“. Podlehli tomu, co Umberto Eco označuje za nadinterpretaci, která podle něho vychází z nesprávného chápání semiózy (procesu ustavování významu) jako nekonečného a nijak neomezeného procesu.

Podle Umberta Eca je Kafkovo dílo typickým otevřeným dílem, v němž zmiňované koncepty a situace nikdy nemají svůj doslovný význam. Zrovna tak se ale nejedná o pouhé alegorie, jejichž význam by byl předem známý. Neexistuje žádný jednoduchý a předem známý klíč k symbolismu Kafkova díla, takže jakákoli interpretace, ať teologická, psychoanalytická nebo koneckonců i právnická, nemůže být nikdy považována za definitivní a obecně platnou. Naopak, každá taková interpretace jen zdůrazňuje mnohoznačnost a neurčitost Kafkových symbolů, obrazů a situací, a tím vyvolává především potřebu interpretovat toto dílo vždy znovu a jinak.

V této záměrné neurčitosti a otevřenosti Kafkova díla se skrývá nejen naše potřeba neustále se k němu vracet, ale také celý literární a intelektuální provoz, kterému jsme si zvykli říkat kafkologie. Kafkologové mají ke svému autorovi stejně komplikovaný vztah, jako měl on ke svému otci, takže se mu snaží co nejvíc přiblížit a porozumět, nebo ho naopak kritizují a distancují se od něj, nikdy se však přitom nedokáží vymanit z jeho vlivu. Jak píše Milan Kundera, kafkolog ztotožňuje literární postavy se samotným autorem, který je tak jednou Josefem K., podruhé Řehořem Samsou a jindy zase zpěvačkou Josefinou nebo „umělcem v hladovění“. Z biografie autora přitom vytváří hagiografii, takže Kafkovo přání zničit vlastní dílo se vydává za téměř svaté gesto sebeobětování. Kafkovy romány bere kafkolog jen jako alegorie s předem jasným politickým, psychoanalytickým, existenciálním nebo náboženským významem, takže pro tento apriorní systém významů nevidí samotnou literární imaginaci a hodnotu díla, stejně jako jeho umělecký a kulturní kontext.

I právo je literaturou svého druhu, ale to neznamená, že se neliší od románů nebo poezie. Zatímco v literatuře je otevřenost díla hnací silou interpretačního procesu, jak jsme toho svědky například u Kafkových románů, v právu je takový proces neoddělitelný od politicky autoritativního rozhodnutí, které je vždy možné zrušit jen dalším autoritativním rozhodnutím. Krása literatury spočívá v tom, že je nerozhodnutelná. Naproti tomu právo bez rozhodnutí není právem. Právo je zvláštní formou psaní a čtení, která v sobě nemá nevinnost „krásné literatury“, protože součástí jeho interpretačního módu je politické násilí. A přece v nás každý obraz práva či spravedlnosti v literatuře vyvolává vzrušení. U četby Kafkova díla je toto vzrušení možná úplně největší, a to z toho důvodu, že nikdy s jistotou nevíme, zda se autor vyjadřuje symbolicky, nebo jen využívá ambivalence a neurčitosti právnického jazyka, které se v literárním textu násobí.

Současně nás toto vzrušení ale irituje, protože víme, že autor Procesu je právník, který instrumentální jazyk moderního práva využívá v literární symbolice i zcela svébytných literárních karikaturách. V Procesu je tolik vtipu a čistého humoru, že je žánrově mnohem blíž absurdní komedii než tragédii. Kafka dokáže současně využít tradiční metaforickou bohatost i technickou použitelnost právnického slovníku, a navíc všechno převrací naruby, takže Josefa K. nevyšetřují ve všední den, ale v neděli, a nikoli v ctihodné budově ve středu města, ale v činžovním domě na předměstí. Soudní kanceláře jsou na půdě domu a do vyšetřovací síně vede cesta přes byty obývané chudinou. Josef K. dokonce kárá vyšetřujícího soudce za to, že řízení je lajdácké, a vystupuje se stejnou nešikovností, jaká je typická pro jeho vztah k ženám. Po jeho údajné stížnosti vyšetřujícímu soudci jsou také hlídači František a Vilda zmrskáni a dovolávají se u Josefa K. soucitu a lítosti nad svými bídnými životy.

Ty nejhlubší pravdy, jako například že „v podstatě tohoto soudnictví je, že jsou odsuzováni lidé nejen nevinní, ale i nevědoucí“, vyslovuje Josef K. jaksi náhodně a bezděčně. Nejdůležitější postřeh přitom učiní již záhy paní bytná Grubachová, která Josefa K. upozorní, že jeho proces není obyčejný a netýká se zločinu, protože jí připadá „jako něco učeného, čemu sice nerozumím, ale čemu se ani nemusí rozumět“. Josefova tragikomičnost pak spočívá v tom, že se svému procesu neustále snaží porozumět, získat v něm převahu, spojence a obhájit se pomocí logických argumentů tam, kde žádná logika neplatí a kde člověk je již předem odsouzen a může jedině odkládat rozsudek.

Ze setkání s advokátem, továrníkem amalířem je nejdůležitější to poslední, protože malíř nabídne Josefu K., že ho z procesu dostane, a přitom mu sdělí důležitou skutečnost, že totiž soud nedá na důkazy, které se před ním uvedou, ale přitom jiným důkazům může přikládat velkou váhu. Během setkání navíc Josef K. rozpoznává, že malířem namalovaná postava nepřípomíná ani tak bohyni spravedlnosti jako spíš bohyni lovu! Apřitom mu malíř sdělí to, co je podstatné pro vztah mezi právem a uměním, ať je jím literatura nebo malba, totiž že jeho neustálé stýkání se s „pány od soudu“ mu přináší prospěch a vede k tomu, že mluví skoro jako právník, ale že to je „na úkor bezprostřednosti v umění“.

Kafkův Proces tak není symbolem ztracenosti a odcizenosti člověka v moderním světě. Neříká nám nic o podstatě a fungování byrokracie a právního procesu, ale o to víc vypovídá o moderní literární imaginaci, která dokáže dát umělecký tvar zdánlivě technickému právnickému jazyku a karikovat obecně sdílená sociální očekávání, která se vážou ke světu právních pravidel a soudních i jiných právních procesů.

Díky Kafkovu dílu toho nevíme víc o našem právu, ale zato máme určitě lepší představu o moderní literatuře a kultuře. Proces není nějakým kritickým obrazem práva, ale fascinujícím mnohovrstevným příkladem literárního využití práva, od komického vystupování obžalovaného až po metafyzicky symbolickou povídku Před zákonem, která byla vsunuta do románové kapitoly V chrámu. Na Kafkově psaní není jedinečné téma byrokracie nebo odosobněného rozumu, protože takovým tématům se ve stejné době věnovalo mnoho jiných literátů, od Roberta Musila a Hermanna Brocha až po Ernsta Jüngera. Jedinečný je způsob, jakým Kafka z právního jazyka dokázal udělat literaturu a využil jeho vnitřní ambivalence a neurčitosti ke komickým i tragickým „popisům jednoho zápasu“.

Všechny poznámky o tom, že nějaký úřední postup nebo předpis jsou „kafkovské“ nebo „kafkárna“, potom člověka spíš rozčilují, tedy s výjimkou slavné scény z Allenova filmu Annie Hallová, kde jedna z ženských postav prohlásí za „kafkovské“ sexuální zkušenosti s hlavním hrdinou. Považovat Kafkovy romány za démonické nebo karikované obrazy moderní byrokratické správy a neosobní moci je křiklavým příkladem nepochopení jeho díla. Je výstřelkem interpretace a kritiky díla, kterou literární vědec Northrop Frye označil za centrifugální, tj. odstředivou, protože se nezajímá ani tak o vnitřní estetickou funkci díla, ale zaměřuje se na jeho společenské a kulturní souvislosti a dopad.

Vnitřní struktura Kafkových textů naproti tomu ukazuje, jak lze z práva udělat literaturu, ale současně jak literatuře nelze přiřadit jednoznačný politický nebo kulturně kritický účel. Zatímco kafkologové se snaží z Kafkova života odvodit smysl a význam jeho tvorby, ve skutečnosti je nemožné takto navzájem svazovat život a dílo autora. Jinými slovy, Kafkovy romány a povídky nelze jednoduše spojovat s pojišťovacími zprávami, které Kafka psal o úrazech zaměstnanců textilních továren.

A jestli je přece jen v Kafkově literárním psaní přítomen nějaký obecný kulturně kritický soud, pak se týká mnohoznačnosti a neurčitosti významů, které prostupují i tak zdánlivě logický a jasný systém vědění, jakým je právo. V moderní době sice vše rozumné platí, ať se jedná o zákony, obchod nebo rozmanité druhy expertního vědění, ale to neznamená, že v příštím okamžiku se takový expert nebo rozumně uvažující člověk, jakým je Josef K., nestane proti své vůli kašparem k pobavení ostatních nebo směšnou figurkou, která vyvolává současně soucit i odpor. K takovému poznání ale nepotřebujeme kafkologii. Stačí, abychom pozorně četli a sledovali okolní svět, protože tam někde venku se někdo možná právě k nám obrací s rozpřaženýma rukama zrovna tak jako nejasná postava v okně k Josefovi K. v posledních okamžicích jeho života.